editorial – články – receze – novinky
Vážení čtenáři, letmým prolistováním tohoto čísla vám musí být jasné, že jsme všechny své síly upřeli na získání co možná největší škály článků pojednávajících o přechodu Venuše před Slunečním diskem. Aby také ne! Vždyť to bude jedno z nejúchvatnějších divadel, které nám příroda na obloze během našich životů předvede.
Letošní osmý červen bude pro astronomy malým svátkem. Pokud jim bude počasí alespoň trochu přátelsky nakloněno, budou moci sledovat to, co jim během posledních 122 roků obloha na rodné planetě nedopřála – transit (tedy přechod) Venuše před slunečním kotoučem. Je to jev na lidská měřítka vskutku ojedinělý. Vždyť od prvního použití dalekohledu v astronomii (1609 – Galileo Galilei) nastalo dosud šest transitů a pozorováno jich bylo všehovšudy jen pět: první (1631) nebyl v Evropě pozorovatelný.
Základní metoda pro měření vzdáleností – a to nejen ve vesmíru – používá geometrii trojúhelníků a jmenuje se triangulace. Mějme dva body jako základnu trojúhelníka, jejíž délku můžeme přímo změřit, třetí bod trojúhelníka je daleko v prostoru a jeho vzdálenost přímo změřit nelze. Můžeme však změřit úhly při základně a ze znalosti tří prvků (dva úhly a délka jedné strany) lze pak vypočíst všechny ostatní prvky trojúhelníka.
Ačkoliv jsme tuto rubriku před časem opustili, neboť se vyčerpala zásoba nových stránek a webů se zaměřením na astronomii, v tomto čísle se k astronomii na internetu vrátíme. Celé číslo je zaměřené na mimořádný úkaz, který nás v červnu čeká, proto se podíváme, co o přechodu Venuše můžeme najít na internetu.
Pryč jsou doby, kdy lidé museli spekulovat o tom, co skrývá hustá oblačnost Venuše – dnes, po 40 letech výzkumu, už si nic domýšlet nemusíme, naopak jsou před nás předkládána pozorování, pro něž zatím nemáme žádná vysvětlení. Při výzkumu Venuše se tak uplatní všechny planetární vědy včetně meteorologie, mineralogie, fyziky plazmatu či geofyziky. Jen díky nim se nám daří jednotlivé fragmenty poznání umisťovat do celkového obrazu této planety, tak jak jí rozumíme nyní.
Bezesporu nejzprofanovanějším úkazem následujícího předlouhého období (kvůli obvyklé prázdninové pauze, během níž vyjde opět pouze tématický speciál bez pravidelných rubrik) je přechod Venuše přes Slunce 8. června, jemuž je věnována podstatná část tohoto čísla. Lákadlem číslo dvě bude snad kometa C/2001 Q4 – NEAT (viz níže), pokud se tedy její jasnost bude vyvíjet podle předpokladů. A za tyto neobvyklé věci můžeme být rádi, neboť co se týče jasných planet, půjde o období neobyčejně chudé (viz schéma na str. 24); pouze Venuše na ranní obloze a zářijová elongace Merkuru (opět viz str. 24) trochu napraví situaci. Jak je ale už v posledních letech zvykem, nastanou v létě alespoň opozice Uranu a Neptunu, o nichž se dočtete níže na této straně.
Zatímco minule jsme se podívali do jednoho z největších souhvězdí na obloze, dnes se zaměříme na to vůbec nejmenší, co lze z území naší republiky vidět. Kdybychom sečetli plochu souhvězdí Koníčka, Šípu a Štítu a Trojúhelníku, zabírala by pouze 1/3 plochy Velké Medvědice.
Viděli jste již někdy červeného trpaslíka? Ne, nemyslím teď oblíbený britský kultovní sitcom, ale obyčejnou malou chladnou hvězdu. Přestože jsou červení trpaslíci nejhojněji se vyskytující hvězdy v naší Galaxii (tvoří zhruba 80 % její hvězdné populace), jsou tak slabí, že žádného z nich nevidíme na obloze pouhým okem.
Blíží se 8. červen 2004 a s ním i okamžik očekávaný již více než sto let. Tohoto dne totiž planeta Venuše na své dráze oblohou vstoupí přesně na spojnici Země-Slunce a bude možno pozorovat jev zvaný přechod Venuše přes sluneční disk. Tato pozorování byla důležitá zejména v 18. století, kdy nebyly jiné přesnější metody, jak zjistit skutečné rozměry sluneční soustavy. Právě přesné učení kontaktů při vstupu a výstupu planetárního disku promítajícího se na sluneční kotouč a pozorování z míst s různou zeměpisnou šířkou umožňuje získat informace potřebné pro tyto výpočty, tedy zejména hodnotu sluneční paralaxy. V současné době známe tyto hodnoty již s přesností daleko přesahující tato pozorování. Avšak možnost ověřit si na vlastní kůži postupy mapující nesměle sluneční soustavu, nebo možnost se na úkaz alespoň podívat přiláká jistě mnoho zájemců.
I když přechod Venuše přes Slunce bude viditelný i okem, vyzbrojeným speciálními brýlemi, většina majitelů dalekohledů si nenechá ujít možnost sledovat putování kotoučku po slunečním disku. Pozorování Slunce s sebou však přináší i rizika spojená s pozorovacími metodami.
Přechod Venuše přes sluneční disk je úkaz opravdu vzácný – naposledy byl pozorovatelný před 121 lety, takže nikdo z dnes žijících lidí ho nemohl spatřit. Přechod budeme moci snadno pozorovat po celé Evropě a bude se jistě těšit nebývalému zájmu médií a široké veřejnosti. Proto se tři významné vědecké instituce rozhodly realizovat ojedinělý celoevropský projekt spojený s tímto úkazem.
V rámci programu Apollo na přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého století bylo získáno celkem 2 196 vzorků měsíčních hornin o celkové hmotnosti 381,7 kg. Společně s 300 g měsíčního regolitu, který na Zemi dopravily sondy Luna 16, 20 a 24, představovaly tyto horniny po dlouhou dobu jediný materiál lunárního původu, který bylo možné použít pro výzkum vzniku a vývoje měsíčního tělesa. Dnes víme, především na základě výsledků sondy Clementine, že tyto vzorky měsíčních hornin v žádném případě nepředstavují reprezentativní horninové složení Měsíce. Otázku chemického složení, vzniku a vývoje hornin různých typů měsíčních terénů, které nebyly předchozími misemi vzorkovány, řeší takzvané lunární meteority. Tedy horniny nalezené na Zemi jako meteority, u nichž byl prokázán jejich lunární původ.
Dne 20. 4. 2004 v 16:57:23,734 UTC odstartovala ze startovací rampy SLC-2W kosmodromu Vandenberg (Kalifornie, USA) nosná raketa Delta II, která dopravila na oběžnou dráhu kolem Země družici GRAVITY PROBE-B, určenou k prověrce Einsteinovy teorie relativity. Družici vyrobila společnost Lockheed Martin Missiles and Space. Hmotnost družice činí 3 314 kg. Kolem Země bude družice obíhat na polární dráze ve výšce 640 km (jeden oběh vykoná za 97,5 minuty).
Světově proslulý astronom Prof. RNDr. Zdeněk Kopal, D.Sc., se narodil 4. dubna 1914 v Litomyšli a po absolvování přírodovědecké fakulty UK v r. 1938 působil celý život v USA a Velké Británii, kde zemřel 23. června 1993. V souladu se svou poslední vůlí je pohřben v rodné zemi.
Přistupoval jsem k této knížce s jistou nedůvěrou, neboť je nádherně ilustrovaná a zcela prostá matematických vzorců – říkal jsem si, že jde spíše o knížku pro děti.
Tato drobná knížečka mne příjemně překvapila, a to především svojí koncepcí. Není určena znalým amatérům, ale laické veřejnosti se zájmem o noční oblohu. Čtenáři je nejdříve vysvětleno jak, čím a kde se na oblohu dívat a poté následuje výklad o objektech, které lze na obloze spatřit.
Dalekohled s názvem Hobby-Eberly Telescope na McDonaldově observatoři (Texas, USA), který je vybaven objektivem o průměru 9,2 m, zaregistroval proces vypaření kometárního tělesa v blízkosti mladé hvězdy. Minimální průměr zaniklého objektu byl určen na 100 km. Hvězda, která jej „zlikvidovala“, má označení LkHalpha 234. Nachází se v mlhovině NGC 7129, ve které probíhá intenzívní tvorba nových hvězd.
Po výrazném přechodném zvýšení sluneční aktivity v říjnu a listopadu minulého roku následoval v dalších měsících pokles až do ledna 2004. V měsících únoru a březnu došlo k mírnému oživení. Úroveň sluneční aktivity v průběhu celého I. čtvrtletí 2004 odpovídala sestupné fázi probíhajícího 23. jedenáctiletého cyklu sluneční činnosti.
Sonda Cassini, vypuštěná 15. října 1997, se konečně blíží ke svému cíli – k planetě Saturn. Ze vzdálenosti 55 milionů kilometrů se jí podařilo vyfotografovat pastýřské měsíce Saturnova prstence F. Obrázek není sice z této vzdálenosti příliš jasný, ale ukazuje F prstenec Saturnu a na jeho okrajích dvě slabounké bílé tečky – měsíce Prometheus (vlevo uprostřed uvnitř prstenců) a Pandora (nahoře vně prstence).