Astropis 3/2013

editorial – články – receze – novinky

[editorial] Editorial 3/2013

ročník:
2013
číslo:
3
stránka:
5
autor:
Radek Mašata

Vážené čtenářky, vážení čtenáři, v průběhu jednoho červnového týdne se mi přihodily dvě relativně nesouvisející věci, které se ale následně v myšlenkách spojily a vedly mě k napsání této úvahy. První věcí byla návštěva kina a zhlédnutí nového filmu ze sci-fi série StarTrek, tou druhou pak nález srpnového čísla časopisu Sky & Telescope v poštovní schránce. Hlavní téma čísla? Cizí světy.

Infračervený vesmír

ročník:
2013
číslo:
3
stránka:
2
autor:
Michal Švanda

Pro amatérské astronomy je nejběžnějším spektrálním oborem, v němž sledují oblohu, obor viditelného záření. Profesionální astronomové však viditelný obor považují za víceméně prozkoumaný, chtělo by se říct, že až nezajímavý. Konstruují proto přístroje, které jim umožní podívat se do vesmíru v oborech krátkovlnných (ultrafialovém nebo rentgenovém oboru) nebo naopak oborech dlouhovlnných (infračerveném, mikrovlnném a rádiovém). Výhodou dlouhovlnných oborů je i to, že mezihvězdná extinkce je v nich menší, je tedy možné „dohlédnout“ dále a především i za pro viditelné vlnové délky neprostupná prachová oblaka. Jedním z experimentů, který se systematicky zabýval sledováním oblohy v blízkém infračerveném oboru, byl americký kosmický dalekohled WISE (Wide-field Infrared Survey Explorer).

Bude ISON „kometou století“?

ročník:
2013
číslo:
3
stránka:
3
autor:
Ondřej Nývlt

Nebo se bude jednat o zklamání stejně jako v případě Kohoutkovy komety v 70. letech? První z letošních jasných komet PanSTARRS (C / 2011 L4) na jaře příliš nezazářila, a tak se zraky jak astronomů, tak odborné veřejnosti obracejí k blížící se kometě ISON (C / 2012 S1). Již od září by mohla být pozorovatelná malým dalekohledem a pokud v listopadu přežije svůj těsný průlet kolem Slunce (0,012 AU), mohla by nám od prosince připravit velmi efektní divadlo. Aktuální odhad hovoří o jasnosti -3 až -5 mag (tj. srovnatelné s Venuší).

Hledání druhé Země I Metody hledání cizích světů

ročník:
2013
číslo:
3
stránka:
6–9
autor:
Tomáš Petrásek

Poslední dvě desetiletí se stala obdobím neobyčejného rozvoje planetární astronomie. K osmi (či devíti) planetám Sluneční soustavy začaly přibývat první světy u vzdálených hvězd, takzvané exoplanety. Prastará otázka, zda také jiné hvězdy mají planetární soustavy, byla zodpovězena způsobem, který předčil očekávání i těch největších optimistů. Podobají se však alespoň některé z těchto planet našemu domovu? Odpověď prozatím zůstává mučivě nejasná.

Hrátky s pokřiveným světem I Pokřivený svět Alberta Einsteina

ročník:
2013
číslo:
3
stránka:
10–13
autor:
Petr Kulhánek

V roce 1916 přinesl Albert Einstein (1879–1955) světu zcela novou a revoluční teorii – obecnou relativitu. Gravitační působení těles převedl na zakřivení prostoru a času. V první části tohoto dvojčlánku se seznámíme s tím, jak si vlastně představit zakřivení prostoru a zakřivení času a jaké nové jevy pokřivený svět Alberta Einsteina, který zcela pozměnil pohled na vesmír jako celek, tedy na kosmologii, přináší. V příštím díle se zaměříme na rozdíl mezi geometrií a topologií a pokusíme se hledat hranice světa a střed expanze vesmíru.

Hrátky s pokřiveným světem II Hledáme střed a hranice

ročník:
2013
číslo:
3
stránka:
14–19
autor:
Petr Kulhánek

Každého přemýšlivého člověka, který se setkal se současnými názory na vesmír, nutně napadá mnoho otázek. Co je to zakřivený prostor a čas? Je vesmír konečný nebo nekonečný? A jak by vypadal život v konečném vesmíru? A co je to vůbec nekonečno? Kde má vesmír hranice? A co je to hranice? Co je za vesmírem? Kam se vesmír rozpíná a kde je střed expanze? Není vesmír jednou velkou černou dírou, ve které žijeme? Pokusme se na některé z těchto otázek odpovědět.

Na lovu podzimních galaxií a mlhovin

ročník:
2013
číslo:
3
stránka:
20–21
autor:
Vladimír Libý

Jedna superstar a několik statistů. Tak by se dala jedním slovem nazvat přehlídka podzimních galaxií a mlhovin. Tou superstar je samozřejmě Velká galaxie v Andromedě.

Obloha od října do prosince 2013

ročník:
2013
číslo:
3
stránka:
22–25
autor:
Václav Pavlík a David Ondřich

Letošní rok je štědrý na velmi jasné komety. Už dvě čísla jsme věnovali kometě C/2011 L4 (PanSTARRS) a na podzim budeme moci pozorovat možná ještě jasnější kometu C/2012 S1 (ISON). Opět v naší rubrice naleznete graf s odhadovaným průběhem magnitudy v průběhu roku a mapku, jež vás navede, na kterou část oblohy se zaměřit.

Nejchladnější místo ve vesmíru

ročník:
2013
číslo:
3
stránka:
26–27
autor:
Radek Mašata

Když si odmyslíme laboratorní podmínky a experimenty, je nejnižší teplotou naměřenou na Zemi už od roku 1983 hodnota –89 ºC (184 K), naměřená na ruské stanici Vostok v Antarktidě. O vzdálených oblastech Sluneční soustavy mluvíme jako o mrazivých končinách a víme, že teploty například na povrchu trpasličí planety Pluto klesají až k –240 ºC (33 K). Když se vydáme do vzdálenějšího vesmíru, zjistíme, že teploty v mezihvězdných oblacích se pohybují ještě níže, typicky kolem –263 ºC (10 K). Z takových teplot opravdu mrazí, ale ve vesmíru bývá ještě chladněji.

Alpské údolí

ročník:
2013
číslo:
3
stránka:
28–29
autor:
Milan Blažek

Až budete sledovat Měsíc krátce po první čtvrti, případně těsně před poslední čtvrtí, jistě vás zaujme hornatý světlý pás pevniny mezi Mořem chladu (Mare Frigoris) a Mořem dešťů (Mare Imbrium). Nejnápadnější je východní okraj kotliny Imbrium o průměru 1 160 km, kterou lemuje na severovýchodě pohoří Alp. Nejvyšší hory zde dosahují výšky až kolem 2 400 m a mezi nimi leží jedno z nejznámějších měsíčních údolí – Vallis Alpes.

ČAS - SMPH slaví „18“

ročník:
2013
číslo:
3
stránka:
37–38
autor:
Ivo Míček

Společnost pro meziplanetární hmotu, o. s. byla oficiálně zaregistrována dne 1. 6. 1995 jako občanské sdružení vzniklé ze Sekce pro meziplanetární hmotu České astronomické společnosti. Jak se SMPH dařilo v průběhu dospívání? Jaké byly první krůčky a co puberta? A jak budou vypadat její další osudy? Měl jsem štěstí být celou dobu „u toho“, takže mohu připomenout klíčové okamžiky.

Česká astrofotografie měsíce

ročník:
2013
číslo:
3
stránka:
39
autor:
Marcel Bělík

Pavol Rapavý (*1955) Od výtvarného umění ke hvězdám. Tak by se dal popsat astronomický vývoj Pavla Rapavého. Za tímto procesem stál kamarád a Klub mladých astronomů v Prešově, spolu s meteory a jasnou Benettovou kometou, zářící na nebi v roce 1970. Ze skvělého kolektivu okolo prešovské hvězdárny vedla cesta do Bratislavy a k jaderné fyzice. Po ukončení studia přešel Pavol Rapavý na hvězdárnu do Urbanova a od roku 1981 jej nalezneme na hvězdárně v Rimavské Sobotě, kde je ředitelem. Kromě astrofotografie, kterou provozuje všemi dostupnými prostředky, se věnoval i proměnným hvězdám, meteorům, zákrytům, Slunci...

Cesta za měsíčním grálem

ročník:
2013
číslo:
3
stránka:
40–41
autor:
Martin Pauer

Kosmické agentury jsou posedlé hezky znějícími akronymy – v případě měsíční sondy GRAIL (angl. Gravity Recovery And Interior Laboratory; česky Laboratoř pro zjištění gravitace a vnitřní stavby) to trochu bije do očí, ale pravdou je, že výsledky jejího měření nám dávají příslib nalezení velmi dlouho hledaných odpovědí na důležité otázky týkající se vzniku a vývoje našeho přirozeného satelitu. Mise samotná sice již skončila, takže by se mohlo zdát, že náš článek má mírné zpoždění, je tomu ale právě naopak – teprve nyní se objevují první výsledky založené na datech, která byla během loňského roku získána.

Noční svítící oblaka – typická letní podívaná

ročník:
2013
číslo:
3
stránka:
42–43
autor:
Ondřej Nývlt

NLC (Noctilucent Clouds) neboli noční svítící oblaka jsou zvláštním druhem mraků, které se nachází ve vysoké výšce nad zemským po¬vrchem (76–85 km) – tj. v horních partiích mezosféry, která zde pře¬chází v mezopauzu (nejstudenější část pozemské atmosféry). Běžné mraky, které na obloze pozorujeme, se objevují ve výšce do 12 km na zemským povrchem. NLC jsou tedy nejvýše „položené“ mraky nad Zemí. NLC vznikají pouze za specifickýchpodmínek spojených s určitou částí roku nad polárními oblastmi a jejich okolím.

[recenze] Michal Švanda: Slunce dalekohledem

ročník:
2013
číslo:
3
stránka:
36
autor:
Vladimír Kopecký Jr.

Jestliže mou hlavní výhradou k předchozí knížce bylo, že je příliš teoretická a prakticky postrádá větší část věnovanou amatérskému pozorování Slunce, pak tento nedostatek v plné míře nahrazuje právě „Slunce dalekohledem“ od téhož autora. A nejenom, že vynahradí tento nedostatek… Jde vpravdě o skvělou, a na českém trhu zcela ojedinělou knihu. Doposud nám totiž chyběla příručka vhodná pro amatérské pozorovatele Slunce. „Jak na to“ bylo pouze stručněji popsáno v některých kompendiích určených převážně pro demonstrátory hvězdáren, ale kniha, která by amatéra provedla všemi úskalími pozorování Slunce – od nákupu astrotechniky až po finesy všemožných pozorování, to tu opravdu ještě nebylo!

[recenze] Michal Švanda: Slunce

ročník:
2013
číslo:
3
stránka:
36
autor:
Vladimír Kopecký Jr.

Slunce, naše nejbližší hvězda, objekt prvořadé astronomické i čistě lidské důležitosti, a přitom jak málo knih o něm vychází a jak málo toho o něm veřejnost ví… Tuto mezeru se pokusil zaplnit Dr. Michal Švanda (*1980), astronom působící na Astronomickém ústavu AV ČR v Ondřejově a na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy v Praze, jehož celoživotním vědeckým zájmem je právě Slunce, jeho dynamika a heliosesmologie. Touto knihou tak důstojně navázal na tradici popularizace sluneční astronomie českými astronomy.

[novinka] Segue 2: nejlehčí galaxie

ročník:
2013
číslo:
3
stránka:
30
autor:
Michal Švanda

Pod pojmem Galaxie si každý asi představí obří ostrovy ve vesmíru plné hvězd, hvězdokup a mlhovin, jejichž souhrnná hmotnost převyšuje hmotnost Slunce o mnoho a mnoho řádů. Souhrnná hmotnost je jedním z indikátorů, které odlišují galaxie například od hvězdokup. I když astronomové mají rádi jasnou a jednoznačnou klasifikaci objektů na obloze, příroda se často chová nevyzpytatelně a tu a tam odmítá některý z objektů jasně zařadit do daných škatulek.

[novinka] Budoucnost Slunce v přímém přenosu

ročník:
2013
číslo:
3
stránka:
30–31
autor:
Michal Švanda

Kdo by nechtěl znát svojí budoucnost? V případě hvězd je zodpovězení těchto otázek možné, stačí se jen dobře porozhlédnout a najít v okolí hvězdu stejných vlastností, jež je o něco málo starší. Díky moderním astronomickým přístrojům proto není problém podívat se do různě vzdálené budoucnosti našeho Slunce. Jedním z vhodných cílů zkoumání je hvězda s označením CoRoT ID 102684698, překřtěná na CoRoT Sol 1, těleso se stejnou hmotností a chemickým složením jako Slunce.

[novinka] Rotace hvězd podle spektrálního typu

ročník:
2013
číslo:
3
stránka:
31–32
autor:
Michal Švanda

A u rotujících hvězd ještě zůstaneme. Nielsen a kol. [Astron. Astrophys., preprint ArXiv:1305.5721] zanalyzovali více než 150 000 hvězd rutinně sledovaných dalekohledy na palubě „exoplanetární“ družice Kepler. Jejich cílem bylo statisticky charakterizovat rychlost rotace hvězd podle spektrálního typu.

[novinka] Betelgeuse chrlí prach

ročník:
2013
číslo:
3
stránka:
31
autor:
Michal Švanda

Nejjasnější hvězda v souhvězdí Orionu, Betelgeuse, je pozemním pozorovatelům nejbližším červeným nadobrem. Hvězda přibližně 1000krát větší než Slunce a více než 100 000krát jasnější je na samém konci svého života a brzy vzplane jako supernova. K této gigantické explozi může dojít stejně tak zítra jako za tisíc let. Okolí Betelgeuse je nesmírně zajímavé a opakovaně bylo snímkováno nejrůznějšími astronomickými přístroji. Naposledy infračerveným dalekohledem Herschel.

[novinka] Nejrychleji rotující hvězda ve vesmíru

ročník:
2013
číslo:
3
stránka:
32
autor:
Michal Švanda

VFTS 102 – tak zní označení nejrychleji rotující známé hvězdy ve vesmíru. Hvězda nepatří na naší Galaxie, je součástí mlhoviny Tarantula ve Velkém Magellanovu mračnu, obří hvězdné porodnice. Jedná se o obří hvězdu spektrálního typu O, pětadvacetkrát hmotnější než Slunce se zářivým výkonem sto tisíc Sluncí. A hlavně, spektroskopicky změřená rotační rychlost ukazuje, že každý bod na rovníku hvězdy si to kolem rotační osy sviští rychlostí přesahující 600 km/s.

[novinka] K obědu budou molekuly

ročník:
2013
číslo:
3
stránka:
32–33
autor:
Michal Švanda

Centrum naší Galaxie je velmi komplikovanou oblastí, v jejímž středu otvírá bezedný chřtán supermasivní černá díra. Ta se nachází v části oblohy označované jako Sagittarius A*, označované podle blízkého rádiového zdroje. Její celková hmotnost se odhaduje na čtyři miliony Sluncí a od naší sluneční soustavy se nachází ve vzdálenosti nějakých 26 000 světelných let. I přes tuto vzdálenost se však jedná o nejbližší supermasivní černou díru a tudíž o unikátní laboratoř pro studium těchto záhadných objektů.

[novinka] Kterak galaxie ke svým ramenům přišly

ročník:
2013
číslo:
3
stránka:
33–34
autor:
Michal Švanda

Spirální galaxie patří k nejhezčím objektům ve vesmíru. Zdá se, že téměř 70 procent blízkých galaxií je spirálních. Jedná se tedy o něco nesmírně obvyklého. Bohužel není zcela jasné, jak se tato spirální ramena vytvářejí a zda se v čase nějak výrazně mění. Sledováním mnoha galaxií si bohužel příliš nepomůžeme, a tak se astronomové obracejí k numerickým simulacím na počítačích. Rozvoj výpočetní techniky umožňuje zvyšovat jejich složitost, a tak dnes nejsou výjimkou obří simulace sledující vzájemnou interakci 100 milionů „hvězdných částic“.

[novinka] Nová třída superhustých exoplanet

ročník:
2013
číslo:
3
stránka:
34–35
autor:
Vladimír Kopecký Jr.

K jedněm z nejzáhadnějších objevů kosmického dalekohledu Kepler patří nalezení exoplanet, které jsou příliš hmotné na svou velikost. V některých výjimečných případech se totiž podařilo nalézt exoplanety, které mají průměr blízký Zemi, ale jsou hustší než železo (Nature News, doi:10.1038/nature.2013.12599). Žádné z konvenčních teorií vzniku planet se přitom nedaří objasnit vznik takových objektů.

[novinka] Bitva o pojmenování

ročník:
2013
číslo:
3
stránka:
34
autor:
Vladimír Kopecký Jr.

Lidé jsou přímo posedlí pojmenováváním nebeských těles a mnozí „obchodníčci“ si rádi na této posedlosti založí svůj obchod. Ačkoli se Mezinárodní astronomická unie (IAU) snaží udržet pořádek a jistou míru logiky ve jménech těles a útvarů na nich, spory stále narůstají. Poslední kontroverze se týkají navržených jmen nově nalezených měsíců Pluta, pro které objevitelský tým navrhl jména Vulkan a Cerberus. IAU však měla své výhrady, aby nevznikal zmatek v nomenklatuře. Cerberus je již jméno 1,2km asteroidu a Vulkan se pojí s hypotetickou třídou planetek mezi Merkurem a Sluncem. (Připomeňme, že toto jméno bylo navrženo na základě seriálu Star Trek a je otázkou, zdali naši potomci jím budou fascinováni i za sto let, pomiňme, že lidé z neeuroamerické kultury jím zřejmě nejsou unešeni ani nyní…) 2. července IAU nakonec rozumně rozhodla, aby se měsíce P4 a P5 jmenovaly Kerberos (o průměru 13–34 km) a Styx (pravděpodobně nepravidelné těleso o rozměru 10–25 km).

[novinka] Sbohem Herschele

ročník:
2013
číslo:
3
stránka:
35
autor:
Vladimír Kopecký Jr.

Obyčejně v novinkách píšeme o startech sond, ale o jejich koncích se taktně mlčí. Evropská mise kosmického dalekohledu Herschel (který stál 1,1 miliardy eur) si však drobnou vzpomínku zaslouží… Vždyť tento dalekohled odpracoval 22 000 hodin pozorování v infračerveném a submilimetrovém pásmu, které je jinak blokováno atmosférou Země. 3,5metrový dalekohled užilo k pozorováním více jak 2 500 astronomů z celého světa (což vyústilo v publikování více než 650 vědeckých článků).

[novinka] Bakterie a výbuch supernovy

ročník:
2013
číslo:
3
stránka:
35
autor:
Vladimír Kopecký Jr.

I když mají na první pohled tyto dvě věci jen málo společného, spojitost zde kupodivu opravdu existuje… Již v roce 1999 se vědcům podařilo v pacifických sedimentech starých 2,2 milionů let nalézt materiál, který měl mimozemský původ – izotop železa 60. Zatímco běžné železo 56Fe je stabilní (stejně tak i izotopy 57Fe a 58Fe), izotop 60Fe se rozpadá s poločasem 2,6 × 106 roků. Původcem takového materiálu tedy musela být blízká supernova, která různými izotopy železa při svém výbuchu bombardovala zemský povrch. Nedávný výzkum (Nature News, doi:10.1038/nature.2013.12797) však ukázal, že stopy po tomto výbuchu supernovy v sobě ve skutečnosti nesou fosilie, ze kterých byl izotop 60Fe složitým způsobem extrahován.