Astropis 1/2013

editorial – články – receze – novinky

[editorial] Editorial 1/2013

ročník:
2013
číslo:
1
stránka:
5
autor:
Vladimír Libý

Vážení čtenáři, téměř se tomu nechce věřit, ale držíte v ruce první číslo 20. ročníku Astropisu. Je až s podivem, že přes všechny konce světa stále vycházíme. Za těch 20 ročníků, jestli to správně počítám, se členům redakce narodilo minimálně 20 dětí a další přírůstek je na cestě. Bohužel jeden člen redakce, ač velmi mladý, už mezi nás nikdy nepřijde. Současná redakce je stabilní od roku 1999, kdy vyšlo jen jedno číslo a s existencí Astropisu to bylo nahnuté.

Střely v Orionu

ročník:
2013
číslo:
1
stránka:
2
autor:
Ondřej Nývlt

Teleskop Gemini South (8,1 metru) v Chile poskytl, díky vylepšené adaptivní optice s novým systémem pěti laserem generovaných umělých hvězd, zajímavou kompozici v infračerveném spektru. Obrázek ve falešných barvách zobrazuje 1 500 světelných let vzdálenou oblast v mlhovině M42 objevenou v roce 1983.

Čtverce a obdélníky na obloze

ročník:
2013
číslo:
1
stránka:
3
autor:
Ondřej Nývlt

Ne, tyto obrázky nejsou fotomontáže – to nás jen vesmír překvapuje svou rozmanitostí. Objekt okolo horké hvězdy MWC 922, vypadající jako dveře do jiné dimenze, je prachová mlhovina v souhvězdí Hada objevená roku 2007. Pro svůj pravidelný tvar a barvu se jí začalo říkat „Červený čtverec“ („Red Square“) a je pravděpodobně nejsymetričtějším známým objektem na obloze.

Vnitřní lékařství plynných obrů

ročník:
2013
číslo:
1
stránka:
6–9
autor:
Jaroslav Vyskočil

Gigantické plynné planety. Nádherní tlusťoši Sluneční soustavy. Při pohledu na Jupiter a Saturn na noční obloze mám pocit, že kdyby do naší Sluneční soustavy mířila cizí civilizace, byla by tak uchvácena těmito systémy, že by k Zemi vůbec nedorazila. A kdyby dorazila, tak by se otočila a chvátala zpět. Jsou to světy, které snad nemají konkurenty. Je to paradoxní, ale připomínají mi obézní tlouštíky s monopolem na krásu.

Jak vypadá heliosféra?

ročník:
2013
číslo:
1
stránka:
10–12
autor:
Michal Švanda

Teorie heliosféry, oblasti Galaxie pod přímým vlivem Slunce, se začala formovat společně s objevem slunečního větru v 60. letech 20. století. Postupem času se představa fyziků o struktuře heliosféry ustálila. Sluneční vítr, rozpínající se od Slunce, začíná od kritického bodu zpomalovat až na rychlost podzvukovou, někde ve vzdálenostech 75 až 90 astronomických jednotek od Slunce. Této kritické oblasti se říká terminační vlna. Od terminační vlny dále k okraji heliosféry, v oblasti tzv. plazmové pochvy, je sluneční vítr více turbulentní než před ní. Oblast vlivu Slunce končí tzv. heliopauzou, za níž již převažuje vliv mezihvězdného plazmatu. Heliosféra se dle učebnic vůči mezihvězdnému prostředí pohybuje rychlostí asi 27 km/s do tzv. apexu, který leží nedaleko jasné hvězdy Vega. To má za následek protažený tvar plazmové pochvy a heliopauzy, jejíž okraj leží ve vzdálenosti přibližně 100 AU ve směru apexu a až 300 AU ve směru opačném, kde ohraničuje dlouhý plazmový chvost. Pohyb heliosféry vůči mezihvězdnému plynu vyvolává mohutnou čelní rázovou vlnu, která za sebou formuje i plochu zhuštěného neutrálního vodíku, tzv. vodíkovou stěnu. Takto vypadala heliosféra až do letošního roku.

Čang Cheng - Čínský astronom, současník Ptolemaia

ročník:
2013
číslo:
1
stránka:
13–15
autor:
Václav Laifr

Zhang Heng (Čang Cheng, 78–139 n. l.) byl významný čínský starověký astronom, matematik, konstruktér a vynálezce, který žil za dynastie Východních Hanů (Chan, 25–220 n. l.). Proslavil se zejména vynálezy vodou poháněné armilární sféry – dávného předchůdce dnešního planetária, prvního spolehlivého seismoskopu, měřiče ujeté vzdálenosti (odometru) a zařízení na určování směru větru. Zpřesnil také hodnotu čísla π. Byl však rovněž jedním z průkopníků geocentrické kosmologické teorie huntian (chun-tchien, sférická nebesa), proto bývá někdy srovnáván se svým římsko-egyptským současníkem Klaudiem Ptolemaiem (asi 85–165 n. l.), který položil teoretické základy geocentrismu v západním světě. Kromě toho byl též uznávaným básníkem a malířem, z našeho pohledu vskutku renesanční osobností, to ale ovšem bylo ve staré Číně u vzdělanců spíše pravidlem.

Mezinárodní správa geostacionární dráhy

ročník:
2013
číslo:
1
stránka:
16–18
autor:
Miloslav Machoň

Geostacionární dráha je vzhledem ke svým vlastnostem důležitým místem pro přenos televize či internetu na Zemi. Způsob, jakým využívat tuto dráhu, se stal předmětem i politických debat uvnitř mezinárodních organizací, jako například v Organizaci spojených národů či v Mezinárodní telekomunikační unii. Cílem tohoto článku je přitom představit témata, která byla či stále jsou projednávána na mezinárodní úrovni v souvislosti s geostacionární dráhou, tedy snahu států „přivlastnit si“ ji, dále problém kosmického smetí a papírových satelitů.

Nosné rakety vloni a letos

ročník:
2013
číslo:
1
stránka:
19–21
autor:
Ondřej Nývlt

Rok 2012 byl z pohledu raketových nosičů i přes ukončení provozu raketoplánů poměrně rušný a přinesl hned několik i v běžném tisku velmi diskutovaných událostí. Mimoto pohled do statistik startů za minulý rok nabízí pár zajímavých závěrů. Celkově ho lze charakterizovat dvěma hlavními tématy – úspěch SpaceX a asijská převaha.

Obloha od dubna do června 2013

ročník:
2013
číslo:
1
stránka:
22–25
autor:
Václav Pavlík, David Ondřich

V tomto vydání oblohy přinášíme hned dvě jasné komety. První z nich je C/2011 L4 (PanSTARRS) a druhá je C/2012 F6 (Lemmon). Na kometu C/2011 L4 (PanSTARRS) jsme upozorňovali už v minulém čísle − měla dosáhnout neobvyklé jasnosti 0 nebo dokonce -1 magnitudy. Tyto předpovědi bývají zatíženy velkými nepřesnostmi, a to tím většími, čím dál do budoucna se je snažíme udělat. Z nových měření a propočtů se ukazuje, že C/2011 L4 (PanSTARRS) nebude dominovat mezi nejjasnějšími objekty na noční obloze, v nejlepším případě z ní bude kometa 3. velikosti, takže bude mít o něco menší jasnost, než jakou mají hvězdy ve Velkém voze. I tak je ale jisté, že půjde o nejjasnější kometu první poloviny roku 2013 a dozajista o zajímavou podívanou.

Na lovu jarních galaxií

ročník:
2013
číslo:
1
stránka:
26–27
autor:
Vladimír Libý

Jarní obloha by se dala nazvat světem galaxií. Při pohledu do souhvězdí Vlasů Bereniky se díváme kolmo k rovině naší Galaxie a tak nám jarní souhvězdí nabízejí pohled k našim galaktickým sousedům. V souhvězdí Panny se nachází jedna z nejlépe pozorovatelných kup galaxií na obloze. Na rozdíl od mlhovin má pozorování galaxií jednu výhodu – galaxie svítí v celé šíři spektra a tak není třeba instalovat před okulár žádné filtry. Na jejich pozorování se kromě obligátní tmavé oblohy hodí mít co nejvíce centimetrů primárního zrcadla, nicméně všechny níže uvedené galaxie lze vidět i v Sometu 25 × 100. Někdy je to díky velkému zornému poli i větší zážitek. Podívejme se tedy na ty nejjasnější a začínajícímu pozorovateli nejpřívětivější galaxie.

Kráter Koperník

ročník:
2013
číslo:
1
stránka:
28–30
autor:
Pavel Gabzdyl a Milan Blažek

Na přivrácené straně Měsíce není mnoho kráterů, které by se mezi pozorovateli těšily takové pozornosti, jako kráter Koperník. Už s dalekohledem o průměru objektivu kolem deseti centimetrů totiž u něj můžeme rozeznat takové množství detailů, jaké u jiných útvarů tohoto typu spatříme jen s obtížemi. Pokud se tedy chcete blíže seznámit s morfologií impaktních struktur nejen na Měsíci, je kráter Koperník tou nejlepší volbou!

ČAS - První tucet let existence ČAS

ročník:
2013
číslo:
1
stránka:
31–32
autor:
Jaroslav Soumar

V prosinci 2012 uplynulo 95 let existence České astronomické společnosti (ČAS). Připomeňme si při té příležitosti hlavní momenty z prvního tuctu roků Společnosti, tedy z období 1917–1929.

Česká astrofotografie měsíce

ročník:
2013
číslo:
1
stránka:
40
autor:
Marcel Bělík

Miloš Hroch (*1976) K prvnímu setkání Miloše Hrocha s astronomií došlo v první třídě základní školy pod kopulí Hvězdárny a planetária v Hradci Králové. Setkání to bylo osudové, upevněné ilustrovaným atlasem s obrázky Měsíce, planet, a souhvězdí a knihou Obrazy z hlubin vesmíru.

Marťanští kopáči

ročník:
2013
číslo:
1
stránka:
41
autor:
Ondřej Nývlt

Během hloubení otvoru do skalnatého povrchu se v drážkách na vrtáku sondy usadil prachový materiál, který byl přenesen na lopatku vyobrazenou na obrázku nahoře. Její šířka je asi 4,5 cm. Odebraný materiál byl dále proset a po částech dopraven do analyzátorů k chemickým a mineralogickým pokusům.

Galaktické výtrysky krásné a tajemné

ročník:
2013
číslo:
1
stránka:
42–43
autor:
Ondřej Nývlt

V naší vesmírné galerii Vám dnes představíme galaktické plazmové výtrysky doslova titánských rozměrů, jež jsou pro současnou astronomii stále záhadou. Toto neskutečné divadlo, které je nejlépe viditelné na radiových, mikrovlnných a částečně i rentgenových frekvencích (ve viditelném spektru je většinou nepozorovatelné), má ve všech zde uvedených případech (s největší pravděpodobností) stejného původce – aktivní supermasivní černou díru uhnízděnou ve středu galaxie.

[recenze] Lawrence M. Krauss: Richard Feynman a kvantový svět

ročník:
2013
číslo:
1
stránka:
33
autor:
Vladimír Kopecký

Richard Feynman byl jedním z nejvýraznějších teoretických fyziků 20. století i výjimečnou osobností s neuvěřitelnou pílí a energií. Zároveň to byl vědec netoužící po slávě a publicitě, ale pouze po potěšení z poznávání. Kniha nádherně vykresluje tento jeho profesní i soukromý životopis z pera autora, který je sám fyzikem a proto dokázal skloubit životopis Feynmana s celkovou historií kvantové fyziky.

[recenze] R. Riekher, H. G. Beck: Fernrohre und ihre Meister (Dalekohledy a jejich tvůrci)

ročník:
2013
číslo:
1
stránka:
33
autor:
Antonín Rükl

Snad každý profesní obor má svoji „bibli“ jako zdroj základních a spolehlivých informací. Za takovou „knihu knih“ o historii dalekohledů lze bezesporu označit dílo dvojice vysoce povolaných autorů. Rolf Riekher patří k předním německým výzkumným pracovníkům v oboru optických technologií; v roce 2010 byl vyznamenán státním řádem za zásluhy (Verdienstorden der BRD). Hans Beck po dlouhá léta odpovídal za výzkum a vývoj velkých dalekohledů a planetárií v Zeissových závodech v Jeně.

[novinka] Blízká setkání s nevázanými exoplanetami

ročník:
2013
číslo:
1
stránka:
34
autor:
Vladimír Kopecký Jr.

První pozorování bludných exoplanet (tedy planet potulujících se vesmírem bez mateřské hvězdy) byla publikována již v roce 2011 (MOA & OGLE, Nature 473 (2011) 349–352), když se pomocí mikročočkování v rámci kampaní Microlensing Observations in Astrophysics (MOA) a Optical Gravitational Lensing Experiment (OGLE) podařilo pozorovat 50 milionů hvězd Mléčné dráhy. Přitom bylo zaznamenáno 474 událostí mikročočkování a z toho 10 bylo dostatečně krátkých, aby mohlo jít o exoplanety zhruba o velikosti Jupiteru.

[novinka] Falešně pozitivní exoplanety

ročník:
2013
číslo:
1
stránka:
34
autor:
Vladimír Kopecký Jr.

Zatímco kosmický dalekohled Kepler úspěšně monitoruje 150 000 hvězd v souhvězdí Labutě a metodou tranzitů již získal více jak 2 300 kandidátů na exoplanetární systémy, přičemž chybu v identifikaci exoplanet týmy NASA dosud odhadují na maximálně 10 %, někteří astronomové se začali řídit heslem „důvěřuj, ale prověřuj“.

[novinka] Chudý plyn prvních hvězd

ročník:
2013
číslo:
1
stránka:
35
autor:
Vladimír Kopecký Jr.

Zatímco se v našem vesmírném okolí pohybuje výskyt prvků těžších než helium (astronomové je nazývají „kovy“) v rozmezí 0,001 až dvojnásobku zastoupení těchto prvků ve Slunci, tak existují na kovy chudší objekty. Doposud jsme sem tam nalezli nějakou „chudší“ hvězdu v galaktickém halu a podařilo se též objevit dva kvasary (s rudým posuvem z = 3), které vykazovaly nízký obsah kovů.

[novinka] Trpaslík v Kuiperově pásu

ročník:
2013
číslo:
1
stránka:
35
autor:
Vladimír Kopecký Jr.

Hon na nejmenší objekt v Kuiperově pásu stále pokračuje. Kuiperův pás přitom představuje možný zdroj krátkoperiodických komet a je tvořen diskem chladných ledových objektů od mnohakilometrových až po drobné úlomky. Vědce proto zajímá, jaká je distribuce velikostí těles v tomto disku. Nalezení transneptunického tělesa v dálavách Sluneční soustavy nás již ale jistě nepřekvapí…

[novinka] Malé struktury ve sluneční koróně

ročník:
2013
číslo:
1
stránka:
35–36
autor:
Michal Švanda

Původ vnější vrstvy sluneční atmosféry, koróny, je stále ještě obestřen mnoha tajemstvími. Proč má hvězda s povrchovou teplotou 6 000 stupňů atmosféru, v níž teplota přesahuje často mnohonásobně hodnotu milionu stupňů? Odpověď, hledaná od poloviny minulého století, leží nepochybně v procesech spojených se změnami magnetického pole.

[novinka] Planetární vlivy opět na scéně

ročník:
2013
číslo:
1
stránka:
36–37
autor:
Michal Švanda

Neustálá dlouhodobá proměnnost slunečního cyklu nedá slunečním fyzikům spát. Mnozí s nich se pak ve snaze vysvětlit dlouhodobé trendy v aktivitě obracejí k externím vlivům působícím na Slunce, nejčastěji pak k dynamickému vlivu planetárního systému na sluneční těleso.

[novinka] Stále záhadné supergranule

ročník:
2013
číslo:
1
stránka:
37–38
autor:
Michal Švanda

Supergranule, velkorozměrové buňky ve sluneční fotosféře, byly objeveny na Slunci už v polovině padesátých letech minulého století. Po více než půlstoletí stále není jasno nejen to, kde se takové struktury na Slunci berou, ale ani jak vlastně vypadají.

[novinka] Těžká předzvěst smrti supernov

ročník:
2013
číslo:
1
stránka:
38
autor:
Vladimír Kopecký Jr.

Výbuch supernovy je pozorovatelný napříč celým vesmírem, avšak tomuto hvězdnému ohňostroji muselo cosi předcházet… Původcem tohoto divadla je hvězdný obr, ale jak vlastně vypadá před výbuchem, to zůstává do značné míry záhadou.

[novinka] Éra těžkého bombardování prodloužena

ročník:
2013
číslo:
1
stránka:
38–39
autor:
Vladimír Kopecký Jr.

Stačí se podívat na „poďobanou tvář“ Měsíce abychom uvěřili, že žijeme na „kosmické střelnici“. Měsíční moře a kráterová pole jasně svědčí o velkém množství materiálu, který dopadal na jeho povrch a tudíž Země, s ohledem na svoji velikost, musela být terčem ještě lepším. Přesto známe ze Země jen několik velkých kráterových struktur, z nichž nejstarší známé krátery jsou Sudbury, který vznikl před 1,85 miliardami let v Kanadě a má průměr 250 km a 300km Vredefort, vytvořený před 2,02 miliardami let v jižní Africe.

[novinka] Vodní led na Merkuru

ročník:
2013
číslo:
1
stránka:
39
autor:
Vladimír Kopecký Jr.

O existenci vodního ledu na pólech planety Merkur se intenzivně spekulovalo již od roku 1991, když obří radioteleskop Arecibo na ostrově Portoriko zaznamenal nezvykle jasné radarové ozvy z oblastí Merkurových pólů. Řada z těchto oblastí se pak shodovala s krátery vyfotografovanými sondou Mariner 10 v 70. letech minulého století. To vše svědčilo ve prospěch hypotézy, že v místech pólů se v hlubokých kráterech, kam Slunce nesvítí, může vyskytovat led.