editorial – články – receze – novinky
Vážení čtenáři, opět nám končí další rok a tentokráte je to Mezinárodní rok chemie, tak jak jej vyhlásily Spojené národy. Vlastně abych byl přesný, je to Mezinárodní rok lesů a chemie a lidí afrického původu. Zní to trochu podivně, ale když se chvíli zamyslíme, tak nám to možná tak zvláštní nepřijde… Již od roku 1959 vyhlašuje Organizace spojených národů pravidelně mezinárodní roky, aby přitáhla pozornost k velkým problémům, aby podpořila mezinárodní spolupráci a aby upozornila na záležitosti globální důležitosti. Věci, na které mezinárodní roky upozorňují, jsou zdánlivě banální a všední – vzpomeňme jen na Mezinárodní rok rýže (2004) či brambory (2008). Zdánlivě obyčejné plodiny, bez kterých by ale většina lidské populace zahynula či významně strádala hlady. Ani věda však nezůstává stranou, a tak se sluší připomenout, že v nedávné historii byl rok 2005 věnován fyzice a rok 2009 astronomii. Pro někoho možná zcela zbytečným vědám, kterými jej trápili na školách…
Mlhovina Sharpless 2-106 v Labuti na snímku Hubbleova vesmírného dalekohledu. Tvar celé mlhoviny je udáván centrální hvězdou – modré oblasti jsou dva výtrysky horkého plynu z hvězdy, kterou uprostřed zakrývá pás prachu a plynu, který kolem hvězdy obíhá. © NASA, ESA, and the Hubble Heritage Team (STScI/AURA)
První díl letošní dvojice článků z nikdy nekončícího seriálu o tom, co přineslo poznávání vesmíru v loňském roce, jsme jako vždy věnovali blízkému okolí Země, tedy v podstatě sluneční soustavě. Ve druhém dílu se zaměříme na vzdálenější oblasti našeho vesmíru, budeme se věnovat cizím planetám, hvězdám a pak ještě vzdálenějším objektům.
Koncem ledna letošního roku uplynulo 400 let od narození jedné z největších osobností astronomie 17. století Johanna Hevelia. Latinizovaná verze astronomova jména je dnes nejčastěji používaná, ale asi bychom v dějinách astronomie marně hledali někoho, kdo by se mohl pochlubit větším množství variací svého jména. Němci, kteří jej někdy poněkud neprávem považují za svého astronoma, používají zpravidla jméno Johann Hevel, Poláci zase Jan Heweliusz. Setkáváme se ale i s pojmenováním Hewel, Höwel, Höfelcke, Hewelke, Höfelius či Höwelius. Pokud nám jméno připomíná trochu českého Havelku, nejsme možná daleko od pravdy. Životopisci často uvádějí, že astronomova rodina je česko-německého původu. Nicméně svůj nárok mohou právem uplatňovat hlavně Poláci, vzhledem k tomu, že Hevelius prožil převážnou část svého života v Gdaňsku, který byl v té době pod polskou správou a zde i vytvořil celé své astronomické dílo.
29. září 2011 Čína vypustila svoji zkušební orbitální stanici Tian gong-1 (Tchien kung, Nebeský palác). O více než měsíc později k ní vyslala bezpilotní kosmickou loď Shenzhou 8 (Šen-čou, Božský koráb), která se 3. listopadu v automatickém režimu se stanicí úspěšně spojila.
Spirit je jedním ze dvou vozítek, která na Marsu přistála začátkem roku 2004. Zatímco druhé vozítko Opportunity stále pracuje, mise Spiritu byla v květnu letošního roku definitivně ukončena.
V polovině července tohoto roku se uskutečnilo další „poprvé“ v historii vesmírného výzkumu – lidmi vyrobená sonda byla poprvé navedena na oběžnou dráhu kolem planetky hlavního pásu. Touto sondou se stala Dawn (Svítání), která zakotvila u planetky Vesta. Zde bude působit po dobu přibližně jednoho roku, než se ní odpoutá a vydá na další cestu, tentokrát k trpasličí planetě Ceres, ke které by měla dorazit v roce 2015. Doposud zveřejněné údaje jsou zatím jen předběžnými výsledky, často dokonce ještě ani nepublikovanými v odborných periodikách. Přesto nám ale už nyní umožnily zcela nový pohled na objekt, který, zdá se, budeme moci s klidným svědomím zařadit mezi terestrické objekty naší sluneční soustavy.
NGC 2359 – Thorova přilba patří asi k vůbec nejméně doceněným objektům celé oblohy. S větším rozměrem jen 9 obloukových minut nepatří k největším, ale právě díky svým malým rozměrům je extrémně kontrastní. Mlhovina NGC 2174 se nachází na rozhraní Oriona a Blíženců, 4 stupně přímo na jih od jasné hvězdokupy M35 v nepříliš výrazné otevřené hvězdokupě NGC 2175.
Šestého (na západní polokouli vesměs ještě pátého) června budeme moci pozorovat poslední přechod Venuše přes Slunce v tomto století (další nastává v roce 2117). Podivuhodná periodičnost, kdy se mezi dvěma následujícími přechody střídají pauzy dlouhé 8 let s pauzami přesahujícími celé století, nám tak dává jeden „reparát“ pro ty, jimž se pozorování v roce 2004 nezdařilo (nebo by chtěli vidět tento vzácný úkaz lépe).
Nenechte si ujít • planetární festival: Mars, Jupiter i Saturn na noční obloze! • kometu Garrad viditelnou i triedrem, 4. 2. jen 0,5° od M92 • začátkem března Merkur viditelný večer nízko nad západním obzorem (25° pod Venuší) • 4. 1. ráno maximum meteorického roje Kvadrantid (Měsíc zapadá ve 3:30, zbývá 2,5 hod do rozednění) • 9. 2. večer Venuši 0,5° západně od Uranu • 10.–16. 3. seskupení Jupiteru a Venuše na večerní obloze (nepřiblíží se víc než na 3°, ale budou mít –2 a –4 mag) • 16. 3. projde Mars skupinou galaxií, jen 8 minut od M96 • začněte se připravovat na přechod Venuše 5.–6. 6.!
V běžném životě rozumíme výstředností neobvyklé či zvláštní chování nějaké osoby. S pojmem výstřednost nebo excentricita se ale setkáváme zcela běžně také v astronomii, konkrétně v nebeské mechanice. Aby ne, jde o jeden z důležitých elementů dráhy nebeského tělesa. Zjednodušeně řečeno vyjadřuje, jak moc je či není dráha pohybujícího se objektu kruhová. Většina těles sluneční soustavy má mírně eliptické dráhy, najdou se ovšem i na první pohled „slušné“ objekty (rozuměj planety a jejich měsíce), které jsou v tomto ohledu poněkud výstřední.
Impaktní kráter Clavius o průměru 225 km je jedním z dominantních útvarů měsíčního povrchu. Nalezneme jej poblíž jihozápadního okraje přivrácené strany Měsíce. Vyznačuje se polygonálním obrysem značně členitého valu, u kterého není patrné převýšení nad okolním terénem. Erodovaný centrální horský masív leží jihozápadně od kráteru Clavius C. Východ Slunce nad touto oblastí nastává zhruba jeden až dva dny po první čtvrti, západ Slunce jeden až dva dny po poslední čtvrti. V této době je možné vidět kráter Clavius jako nerovnost na rozhraní osvětlené a neosvětlené části měsíčního povrchu i prostým okem!
Výsledky americké sondy Lunar Reconnaissance Orbiter, která již od poloviny roku 2009 zkoumá z oběžné dráhy kolem Měsíce jeho povrch, se už mnohokrát objevily v recenzovaných článcích prestižních vědeckých časopisů. Nyní její data začínají dělat radost i všem nadšeným pozorovatelům Měsíce.
Přestože sluneční aktivita ve čtyřiadvacátém cyklu pomalu narůstá, rozhodně nedosahuje úrovně v odpovídající fázi cyklu předchozího. V odborných kruzích se množí nejen dohady o původu tohoto stavu, ale především jeho prognózy do dalších let. Názory, že by Slunce mohlo směřovat do významnějšího minima, již nejsou tak ojedinělé. Mluvíme-li však o významném minimu aktivity, sluneční fyzikové si spíše představují minimum podobné Daltonovu než minimum srovnatelné s pověstným Maunderovým.
Nebojte se, nebudeme se vracet do tak dávných dob, ale zůstaneme v letošním létě. Tak jako každý rok (jezdíme od r. 1984) vzalo několik astronomů, milovníků astronomie a jejich přátel kola a vydalo se na cyklojízdu – Ebicykl. Letošní 28. ročník se jel toto léto na Slovensku, přesněji od 10. 7. do 17. 7. 2011 a účastnilo se ho téměř 60 osob.
V těchto dnech se otevírá zrekonstruovaná Hvězdárna a planetárium Brno. Jaká je historie této jihomoravské astronomické instituce? Bezesporu velmi pestrá a navíc – po celá desetiletí v menším či větším průniku s Českou astronomickou společností.
Začátkem května 2005 jsem se jako český zástupce účastnil 42. schůze redakční rady evropského časopisu Astronomy and Astrophysics, kterou hostili španělští astronomové na ostrově Tenerife. Dne 5. května jsme odletěli na ostrov La Palma, kde pro nás byla připravena podrobná prohlídka Evropské severní observatoře. Ta na mne udělala silný dojem, o který se chci – byť s odstupem šesti let – s čtenáři Astropisu podělit.
Petr Skala (*1986) Petr Skala se o astronomii zajímá již od první třídy základní školy a to díky knížce Naše souhvězdí, kterou dostal od rodičů v době, kdy se právě naučil číst. Jasná kometa Hale -Bopp pak přidala nadšení při pohledu dalekohledem – triedrem 10×50. Následovaly nezapomenutelné pohledy do hustých ramen Mléčné dráhy, v kterých spatřil poprvé nespočet krásných a tehdy pro něho samotného ještě neznámých objektů.
Mlhovina IC 2944 na snímku ESO a dalekohled Vista. Dalekohled VISTA, uvedený do provozu v prosinci 2009 na Cerro Paranal v Chile, je v současné době největším přehlídkovým dalekohledem světa (tedy největším dalekohledem, který systematicky mapuje velké části oblohy). Pomáhá mu k tomu především tři tuny vážící kamera o celkovém rozlišení 67 megapixelů, citlivá v blízkém infračerveném oboru v rozsahu vlnových délek 0,85–2,3 μm.
Velké obrázkové encyklopedie jsou vděčným knižním zbožím. V případě encyklopedií o vesmíru jde navíc o obor, ve kterém může být obrazový materiál skutečně excelentní, a to jak po stránce estetické, tak po stránce informační. Necelý rok stará První encyklopedie vesmíru není v tomto ohledu výjimkou.
Kniha volně navazuje na práci Astronomie v antice (viz recenze v Astropise 3/2011). Čtenáře, beroucího do rukou knihu s jistou dávkou zvědavosti a pochybností, co asi může obsahovat 250stránková publikace o době, kdy se v astronomii „nic nedělo“, vyvede autor velmi rychle z omylu. Podobně jako předcházející kniha je i Astronomie ve středověku nabitá informacemi a hlavně zcela novými a netradičními pohledy na uvedené období dějin astronomie.
Jedna z předních firem kosmického průmyslu Ruska, RKK Eněrgija (Raketová a kosmická korporace Eněrgija S. P. Koroljova), představila veřejnosti maketu kosmické lodě zkráceně označené PPTS/PTK, která se má v budoucích letech stát nástupcem dnes již legendárního Sojuzu.
Evropská kosmická agentura zahájila přípravy pro vývoj nového nosiče. Ten by se měl v budoucnu stát nástupcem v současné době provozované rakety Ariane 5, která je ve službě od června 1996. Budoucí nosič je prozatím pojmenován jako NGL (Next-Generation Launcher) a koncept počítá s využitím jednotného centrálního stupně, který by byl podle potřeby doplňován určitým počtem startovacích raketových motorů.
O končící službě amerického raketoplánu Space Shuttle jsme se v posledních číslech zmiňovali hned několikrát, nicméně až nyní můžeme říci – dolétal. Na poslední misi STS-135 se raketoplán Atlantis vydal 8. července 2011 v 17:29:04 hodin našeho času. Na palubě byla tentokrát jen čtyřčlenná posádka ve složení: Rex Walheim, Douglas Hurley (pilot), Christopher Ferguson (kapitán) a Sandra Magnusová. Nízký počet členů posádky lze vysvětlit především tím, že v případě problému by byla posádka dopravena zpět na Zem na palubách ruských Sojuzů a ke startu tak nemusel být připraven záchranný raketoplán, jako tomu bylo v případě předchozích startů po havárii Columbie.
Sluneční erupce jsou nejaktivnějším projevem magnetismu naší nejbližší hvězdy. Standardní model předpokládá existenci několika rozličných struktur důležitých pro „zapálení“ erupce. Obvykle je konfigurace pozorovaného magnetického pole komplikovaná, avšak stabilní vůči malým změnám a nepodporuje sama o sobě náhlé samovolné přepojení magnetických siločar. Naopak by se zdálo, že mu účinně brání.
Sluneční aktivita by se mohla ponořit do významného minima a probíhající 24. cyklus aktivity by mohl být na dlouhou dobu posledním zdrojem slunečních skvrn. Na tomto závěru se shodují tři naprosto nezávislé výzkumné týmy.
Již od roku 1998 zaměstnává vědce anomálie, která je pozorována při letu amerických sond Pioneer 10 a 11, které jsou na cestě vesmírem již od počátku 70. let. Obě sondy totiž trpí z neznámé příčiny dodatečným zrychlením – 8,74×10–10 m.s–2. I když se velikost zrychlení může zdát malá, způsobí, že obě sondy urazí za rok o 400 km méně než by měly, což se již opravdu snadno pozná.
Předpověď zvýšené aktivity meteorického roje drakonid na večer 8. října, založená na modelování pohybu meteoroidů uvolněných při předchozích návratech komety 21P/Giacobini-Zinner, se splnila. Ve velmi ostrém maximu (dvě hodiny před a po něm byla aktivita mizivá), které nastalo okolo 20 hodin UT, byly pozorovány frekvence meteorů, které po přepočtu na ideální podmínky odpovídají 300 meteorům za hodinu (reálný počet viditelných meteorů byl výrazně nižší díky Měsíci téměř v úplňku).
Družice WISE provedla během své jen 14 měsíců trvající mise (omezené především zásobami chladícího média, ukončené v únoru 2011) nejdůkladnější přehlídku oblohy v infračerveném oboru v historii. Během ní objevila 35 tisíc nových komet a asteroidů – mezi nimi také první z předpokládané skupiny planetek obíhajících okolo tzv. Lagrangeových bodů L4 a L5 soustavy Země-Měsíc, tedy míst, které se nacházejí 60° před a za Zemí na její oběžné dráze kolem Slunce.
Na chilské náhorní planině Chajnantor ve výšce pěti kilometrů nad mořem sice zatím stojí jen 19 antén z plánovaného počtu 66, ale i takto neúplná je observatoř ALMA (Atacama Large Millimeter/submillimeter Array) nejvýkonnějším přístrojem svého druhu na světě.
V minulém čísle jsme velkou část rubriky o pozorování věnovali kometě C/2010 X1 (Elenin), která měla naději stát se pozorovatelnou pouhým okem. V polovině srpna se však náhle z jasného objektu 8. velikosti stala zcela nepozorovatelnou. Až důkladné snímkování její předpokládané polohy ukázalo, že se zde nachází ohromný a extrémně slabý rozptýlený oblak – kometa se zcela rozpadla a podívaná se nekonala.
Jako první v historii vstoupila v březnu 2011 americká sonda MESSENGER na oběžnou dráhu kolem Merkuru od té doby přináší jeden pozoruhodný výsledek za druhým.
Sonda SOHO pozorující Slunce a jeho blízké okolí od roku 1995 objevila již více než 1800 komet. Velká část z nich patří do tzv. Kreutzovy rodiny komet, které pravděpodobně pocházejí ze společného původního tělesa a sledují ve sluneční soustavě velmi podobnou – a velmi sebevražednou – dráhu. Drtivá většina z nich totiž proletí tak blízko povrchu Slunce, že z nich po tomto průletu nic nezbude. Výjimkou mezi jsou pouze ty největší komety, jako například kometa Ikeya-Seki z roku 1965 (možná vůbec nejjasnější kometa 20. století). Jen čtyři komety této skupiny byly za posledních sto let pozorovány ze Země, poslední před dlouhými 41 lety v roce 1970.