editorial – články – receze – novinky
Vážení čtenáři, 27. prosince letošního roku uplyne 450 let od narození Johannesa Keplera (1571–1630), renesančního astronoma, matematika, astrologa a filosofa. Nechci zde rozebírat jeho přínos fyzice v Keplerových zákonech o obězích planet, připomínat pozoruhodnou Kepleru matematickou domněnku, ani vyzdvihovat jeho dílo v optice či žasnout nad jeho filozofickým pohledem na Boha a přírodu, nebo pozdvihovat obočí při pohledu na horoskopy, které vytvořil pro generála Valdštejna – od toho jsou jistě povolanější…
Ve druhé části letošního ohlédnutí za loňskými objevy budeme pokračovat novinkami u těles Sluneční soustavy a v jejím bezprostředním okolí.
Polární záře pozorujeme na většině planet Sluneční soustavy i na některých měsících a kometách. Jde o velmi častý jev, který bude dozajista pozorovatelný i u mnoha exoplanet. Různorodost polárních září je zarážející. Příkladem může být Jupiter – největší planeta Sluneční soustavy s obří magnetosférou, která zdaleka není pouhou zvětšeninou zemské magnetosféry. Polární záře na Jupiteru jsou velmi odlišné: aurorální ovál není uvnitř tmavý, záře zasahují až do rentgenové oblasti, mají charakter pulzací s periodou desítek minut a navíc jsou jiné na severním a na jižním pólu. Jak je to možné?
Historicky nevídané fotometrické chování hvězdy Betelgeuze (α Ori), které bylo pozorováno na přelomu roku 2019 a 2020, bylo vysvětleno výronem prachu z její atmosféry. Podobné ztemnění však mohlo být i předzvěstí exploze tohoto červeného veleobra jako supernovy typu II. Betelgeuze má přibližně 16 až 19krát větší hmotnost než Slunce (MS), a je tedy dostatečně hmotná na to, aby po explozi vytvořila černou díru o hmotnosti přibližně 10 MS. Její vzdálenost pouhých asi 200 pc by z ní učinila také nejbližší černou díru k Zemi!
V předchozím článku o obloze jsme se zabývali kulovými hvězdokupami, které patří mezi nejstarší objekty v Galaxii. V tomto čísle se zaměříme na jejich mladší sourozence, otevřené hvězdokupy. Na obloze je jich hodně zejména během zimy a pro většinu čtenářů by měly být snadno nalezitelné i jen se základním vybavením, jako je triedr nebo malý dalekohled.
V šedesátých a sedmdesátých letech dvacátého století dostal výzkum hvězd velký impuls, když se díky prvním sondážním letům balonů a astronomickým družicím podařilo objevit lokální zdroje rentgenového záření a v řadě případů i detekovat jejich – často pravidelnou – proměnnost.
Říct o galaxii, že je „aktivní“, nemá nic společného s tím, jestli pravidelně cvičí. Označujeme tím, že je galaxie silným zdrojem vysokoenergetického záření (od megaelektronvoltů po teraelektronvolty). Často jsou u jejích pólů patrné i rozsáhlé laloky vyzařující v rádiové oblasti nebo protáhlé výtrysky, jejichž emise pochází z relativistických elektronů spirálujících v magnetických polích.
Článek o Keplerově portrétu, jehož českou verzi jste mohli najít v minulém čísle Astropisu (127), byl v anglické verzi přijat k publikaci do časopisu Physics Today [1], který vydává Americký Institut Fyziky (American Institute of Physics).
Na samém počátku historie Amatérské prohlídky oblohy stojí jaro roku 1986, kdy se dva přátelé, studenti a astronomové amatéři – Karel Kolomazník a Leoš Ondra – sešli nad sklenkou vína a „poprvé“ si uvědomili podivnost situace, že chybí důkladný a spolehlivý průvodce po několika desítkách nebeských objektů, jež coby demonstrátoři noc co noc ukazují návštěvníkům brněnské hvězdárny.
Astronomický tábor Jihlavské astronomické společnosti je letní dětský tábor zaměřený hlavně na astronomii, ale i příbuzné vědní oblasti, jako je fyzika či chemie. Tábor je určen pro zkušené i začátečníky ve věku od 10 do 18 let, kteří jsou následně rozdělení podle věku, zájmu či zkušeností.
První recenzi na tuhle knížku napsal ještě můj tatínek coby fyzik plazmatu v roce 2008 (viz Astropis 2/2008, str. 40), neboť její uvedení na scénu proběhlo již v roce 2007 v Mladé Frontě ve známé edici Kolumbus (svazek 187). Již tehdy ji recenzent chválil, a ani já nemohu jinak.
Viděli jste dokumentární seriál z produkce National Geographic – Genius (https://www.natgeotv.com/int/genius) o životě Alberta Einsteina? Líbil se vám a jste jeho fanoušky? Máte rádi životopisné či dokumentární filmy a zajímá vás, jak vznikají? Zbožňujete cokoli kolem Einsteina a jeho vědeckých teorií? Pak byste si neměli nechat ujít reprezentativně (na křídovém papíře a se spoustou fotografií) vydanou publikaci z pera skvělých vědců a vyučujících na MatFyzu na UK v Praze, kteří se stali odbornými filmovými poradci výše zmíněného doku-dramatu.
Detailní snímky povrchu Marsu nezískáváme jen ze sondy MRO, ale i z družice ExoMars Trace Gas Orbiter.
Z jakéhosi důvodu je lidstvo jako celek fascinováno otázkou, zda jsme ve vesmíru sami. Vždycky, když se objeví úplně nový nebo nějak podezřelý signál, vysvětlení „mimozemšťani!“ je jedno z prvních.
Před téměř dvěma lety přistála na Měsíci v severní části Oceanu Procellarum (Oceán bouří) sonda Čchang-e 5. O několik týdnů později odstartovala zpět k Zemi kapsle s odebranými téměř 2 kg vzorků měsíčního regolitu.
Od července do září roku 2021 se v kosmonautice stalo tolik zajímavých věcí, že tentokrát bylo opravdu náročné vybrat ty, které by zaznít měly před těmi, na které již nezbylo místo. Pojďme se na to tedy rovnou podívat.
Dne 18. září oslavila sonda InSight svůj 1000. sol (marsovský den) na povrchu Marsu. Oslavila ho, jak se patří – záznamem jednoho z nejsilnější a nejdelších marsotřesení, které se zatím podařilo zachytit.
Jak víme, černá díra představuje místo v prostoru, kde je gravitační přitažlivost natolik silná, že ani světlo nemůže uniknout. Známe černé díry hvězdných hmotností, ale dnes již víme, že existuje rozsáhlá škála jejich hmotností až po supermasivní, které sídlí v jádrech velkých galaxií.
Hnědí trpaslíci jsou astronomické objekty, které se svou hmotností řadí na pomezí planet a hvězd. Otázka, kde přesně leží hranice jejich hmotnosti, však stále zůstává předmětem diskusí. Největším problémem v jejím stanovení je to, že vnitřní stavba hnědých trpaslíků je velmi podobná hvězdám s nízkou hmotností. Jak tedy poznáme, zda máme co do činění s planetou, hnědým trpaslíkem nebo s málo hmotnou hvězdou?
Astronomům se pomocí soustavy 66 radioteleskopů interferometrické soustavy ALMA (Atacama Large Millimeter/submillimeter Array) podařilo vůbec poprvé přímo pozorovat cirkumplanetární disk kolem exoplanety (Astrophysical Journal Letters 916 (2021) L2).
Thomas Pesquet (ESA) a Aki Hoshide (JAXA) při pracovním výstupu do volného prostoru na Mezinárodní kosmické stanici (ISS) 12. září 2021.