editorial – články – receze – novinky
Milé čtenářky a milí čtenáři, přát letos pěkné léto na začátku července nemá velký smysl, vždyť máme léto od poloviny dubna. Přesto tak chci učinit s poněkud nezvyklým cílem. Je neobvyklé zmiňovat to v úvodníku, ale něco po vás chci. Astronomie a (astro)fyzika totiž nikoho nezajímá. Je to škoda a myslím si, že i vy s tím můžete něco udělat.
Panoramatický pohled na Mléčnou dráhu z observatoře na La Silla v Chile.
Ať si přečtete jakýkoli seznam největších vědeckých objevů uplynulého roku, určitě v žádném z nich nebude chybět objev, který astronomové zpětně ohlásili na tiskové konferenci konané 16. října 2017: dne 17. srpna 2017 detektory gravitačních vln LIGO zachytily signál, který vznikl během splynutí dvou neutronových hvězd vzdálených od nás 130 miliónů světelných let. Podle data objevu dostal jméno GW 170817. Jedinečnost tohoto objevu podtrhuje fakt, že se poprvé v historii podařilo spatřit výbuch spojený s detekcí gravitačních vln zároveň i v elektromagnetickém spektru. Jen v den oznámení objevu vyšlo na 400 vědeckých publikací a na pilotním článku o objevu samotném se podílelo rekordních 3500 autorů (odhadem zhruba třetina všech profesionálních astronomů na světě) z více než 900 institucí. Do pozorovací akce se zapojilo přes 70 dalekohledů ze všech 7 kontinentů a mnoho družic z vesmíru.
Málokterý vědec se za svého života stal tak známým a opěvovaným jako Stephen Hawking. Snad k tomu kromě vědecké práce přispěl jeho celoživotní zdravotní handicap, snad to, že dokázal fyziku popularizovat a zpřístupnit široké veřejnosti, a možná i to, že se nebál měnit názor. Když v roce 2011, pouhý rok před objevem Higgsovy částice, prohlásil, že nebude nikdy objevena a jde o chiméru, po roce nejenže uznal, že se mýlil, ale ihned navrhl, že by měl Peter Higgs, který její existenci předpověděl, dostat Nobelovu cenu (stalo se tak hned v roce 2013). Věnujme se v následujícím textu některým Hawkingovým myšlenkám, které se staly nedílnou součástí našeho poznání světa.
V rámci oslav 100. výročí založení České astronomické společnosti (a 90. výročí zahájení činnosti Štefánikovy hvězdárny v Praze na Petříně) bylo a jistě ještě bude vzpomenuto mnoha významných událostí a mnoha více či méně významných osobností. Ale jen zcela okrajově či vůbec ne byla zmíněna pozoruhodná a barvitá komunita demonstrátorů na Štefánikově hvězdárně.
Letos 5. 5. v 11:05 UTC se na svou cestu vydala další ze série marsovských sond připravených Americkým úřadem pro letectví a kosmonautiku (NASA). Po dlouhých dvou letech čekání, která jsou dána zákony nebeské mechaniky, zamířila na druhý pokus (kdy první vinou technických potíží propásla) ke svému cíli s plánem na přistání sonda InSight. Zda se vše zdaří podle plánu se dozvíme už na konci listopadu tohoto roku – a v sázce je opravdu mnoho, protože mise by měla na povrch poprvé v historii doručit funkční seismometr. Ten by nám měl konečně, po více než půl století průzkumu této planety, definitivně odhalit tajemství jejího nitra a historie jejího formování.
Během léta budeme moci v našich zeměpisných šířkách pozorovat periodickou kometu 21P/Giacobini−Zinner. Tato kometa, která se k nám vrací každých 6,5 roku, je též zodpovědná za meteorickou spršku Drakonid na začátku října. Počet meteorů, které z ní lze spatřit, není nijak velký; v maximu se blíží deseti za hodinu. Třeba se ale letos Drak probudí.
Chtělo by se tento článek začít startrekovským „To boldly go where no man has gone before!“, tedy v češtině asi jako „Odvážně se pouští tam, kam se dosud nikdo nevydal!“ Hned je třeba dodat, že není řeč o budoucí vesmírné lodi Enterprise z populárního vědeckofantastického seriálu, ale o tělese vyrobeném lidskou rukou dnešních dní. V létě tohoto roku se otevře startovací okno pro Parker Solar Probe, sondu, která se vydá do míst, kde doposud nikdo nebyl – přímo do hlubiny sluneční atmosféry.
Podobně jako jiné oblasti přírodních věd byla i astronomie po celá století, ba tisíciletí takřka výhradní záležitostí mužů a tyto staré zkostnatělé pořádky se začaly pozvolna měnit teprve v posledních sotva pár stovkách let. V úvodním čísle letošního Astropisu jsme si již představili jednu z průkopnic-astronomek, Henriettu Swan Leavittovou (1868–1921), jejíž práce podstatným způsobem přispěla k naší schopnosti měřit kosmické vzdálenosti a v důsledku i k představě o nesmírné rozlehlosti vesmíru. V témže roce jako Leavittová, tedy před rovnými sto padesáti lety, se ovšem narodila i další významná astronomka, Annie Russellová Maunderová, což skýtá báječnou příležitost, abychom si její životní osudy trochu osvěžili.
Měsíc skýtá řadu zákoutí, která mohou mít řadu nečekaných souvislostí a mohou tak být pro nás hádankou. V tomto vyprávění se vypravíme za kráterem Picard, který nese pojmenovaní po význačném francouzském astronomovi, na jehož počest byl pojmenován satelit sloužící ke studiu Slunce, a kdo ví jaká je jeho spojitost s fiktivní postavou kapitána Star Treku Jeana-Luca Picarda… Druhým objektem a inspirací pro pozorování, o kterém bude řeč, je přelud či hádanka pro pozorovatele – O’Neillův most, který vyvstal v roce 1953 před očima amerického žurnalisty, laureáta Pulitzerovy ceny z roku 1937, Johna Josepha O’Neilla.
Sluneční aktivita v druhém pololetí roku 2017 vykazovala celkově velmi nízké hodnoty s výjimkou výrazného vzepětí na konci srpna a začátku září. S výjimkou přibližně třítýdenního období na přelomu zmíněných měsíců dosahovalo celkové relativní číslo sotva na hodnotu 50 jednotek.
Čas neúprosně letí a za chvíli tomu bude již 8 let, co jsme podlehli volání jiného ČASu a vznikla tak pobočka České astronomické společnosti s názvem Klub astronomů Liberecka (dále jen KaL). Připomeňme si v následujících řádcích jeho krátkou historii i současnou činnost.
Pohled na čtvrtý dalekohled soustavy Very Large Telescope, Yepun (mapučsky Večernice).
Proč by si měl amatérský astronom přečíst zrovna tuhle knížku o kvantové mechanice? Je to snad proto, aby se ujistil, jak významnou roli hraje kvantová teorie ve vývoji vesmíru, když zpoza opony tahá za nitky světa?
Během druhé čtvrtiny roku 2018 se toho v kosmonautice událo opravdu hodně. Pojďme si připomenout ty nejzajímavější události.
Emise metanu na Zemi jsou nejčastěji spojeny s nějakými projevy života, ať už současnými nebo v dávné minulosti. Na Marsu se také pozoruje přítomnost metanu, charakteristická občasnými výkyvy jeho koncentrace. Tato skutečnost je již dlouho předmětem sporů o to, zda má marťanský metan biologický či nebiologický původ.
Sluneční erupce jsou nejvýraznějším projevem aktivity našeho Slunce. Fyzikální modely, které jsou k dispozici, rámcově popisují erupci jako celý komplex dějů, začínajících vznikem určité specifické konfigurace magnetického pole, jeho rekonexe, které vede k explozivnímu rozpadu koronálního magnetického pole až po formaci spršky elektromagnetického záření, svazků elektronů nebo protonů a vyvržení sluneční hmoty do meziplanetárního prostoru.
Nové informace o planetách naší Sluneční soustavy se týkají převážně Marsu, Jupiteru a Saturnu, méně již Venuše a Merkuru. A úplně na ocase jsou opomíjené planety Uran a Neptun. I po desítkách let pozorování a návštěvě sondy Voyager 2 si Uran udržuje svá tajemství včetně toho, z čeho se skládají nejvyšší oblačné vrstvy.
Mezinárodní tým astronomů odhalil pomocí soustavy radioteleskopů ALMA (Atacama Large Millimeter/submillimetr Array) nesmírně vzdálenou dvojici srážejících se obřích galaxií nazvanou ADFS-27 (Astrophysical Journal 850 (2017) 1). Soustava se nachází ve vzdálenosti více jak 12,7 miliard světelných let (z = 5,655) což znamená, že pozorujeme galaxie ve vzdálené minulosti, pouhou miliardu let po Velkém třesku.
Kdo by neznal Galaxii v Andromedě, alias M31, coby nejbližší velkou spirální galaxii, která se nachází skoro za humny – bratru nějakých 2,5 milionu světelných let daleko od Mléčné dráhy. Vždyť jde o nejvzdálenější neozbrojeným okem spolehlivě pozorovatelný objekt, většinou představovaný jako mohutnější sestra naší Galaxie.
Experiment NASA, který proběhl na palubě Mezinárodní kosmické stanice, prakticky ukázal, jak by budoucí mise do vzdáleného vesmíru mohly určovat svou polohu. NICER (Neutron Star Interior Composition Explorer) strávil v listopadu 2017 den a půl vyhledáváním vhodných pulsarů, tedy rychle rotujících neutronových hvězd, které majákovým efektem emitují pravidelné pulzy záření.
Srážky galaxií doprovází doslova ohňostroj tvorby hvězd. Srážející se plyn a prach vytváří zárodky nových hvězd a vznikají otevřené hvězdokupy, jaké známe z amatérských pozorování oblohy.
25. dubna 2018 zveřejnila Evropská kosmická agentura (ESA) druhou várku dat z astrometrické družice Gaia, označovanou jako Data Release 2 (odtud zkratka v nadpisu). Podle očekávání je objem dat úctyhodný.