editorial – články – receze – novinky
Mlhovina Kočičí tlapka a islandská sopka Eyjafjallajökull
Vážení čtenáři, vyrážíte v noci pozorovat do přírody? Pokud ne, protože vás praktická astronomie tolik nebaví a Astropis čtete spíše kvůli nepozorovacím článkům, doporučil bych vám to i přesto vyzkoušet. Kromě samotného pohledu na tmavší oblohu, než má většina z nás k dispozici doma, je totiž cestování noční krajinou zajímavé samo o sobě – je to dobrá záminka zajet si na místa, kam by se jinak člověk neměl ani důvod podívat, a ještě k tomu v noci!
15. – 18. února letošního roku se v Praze konala mezinárodní konference Probing Strong Gravity near Black Holes (Zkoumání silné gravitace v blízkosti černých děr), které se zúčastnil i známý britský astronom a popularizátor vědy Paul Murdin. Profesor Murdin se mnoho let aktivně věnoval pozorovací astronomii, podílel se na objevu černé díry v souhvězdí Labutě, později několik observatoří vedl a zabýval se problematikou řízení a financování vědy. V listopadu loňského roku vyšel český překlad jeho poslední populární knihy, která u nás vyšla pod názvem Tajemství vesmíru . Během konference jsme se s profesorem Murdinem setkali a pro Astropis jsme pořídili následující rozhovor.
V letošním roce si připomínáme 300. výročí úmrtí pozoruhodné osobnosti dějin astronomie, Dána Olafa Römera. Römer ovšem nebyl zdaleka pouze astronomem, byl současně vynikajícím matematikem, konstruktérem měřicích přístrojů, reformátorem systému měr a vah, pedagogem a v neposlední řadě i dánským politikem.
Existence hmotných planet v blízkosti jejich mateřských hvězd dnes není ničím, co by čtenáře Astropisu mohlo překvapit, přestože o jejich existenci před objevením nikdo pořádně neuvažoval. Planety o hmotnosti přibližně našeho Jupiteru jsou ve vesmíru pravděpodobně naprosto běžné, ovšem velmi překvapivá (z dnešního pohledu) je skutečnost, že se jich tolik nachází tak blízko ke svým mateřským hvězdám.
Již téměř čtvrt století nás dělí od posledního návratu nejslavnější z vlasatic – Halleyovy komety, která provází lidstvo od nepaměti. Tento návrat komety byl však zajímavý tím, že lidstvo bylo tenkrát připravené provést „hon na kometu“. Tento hon byl nazván IHW – International Halley Watch.
Již dva dny po úplňku nebo tři dny po novu stojí za to namířit na Měsíc jakýkoliv dalekohled. Poblíž JV okraje přivrácené strany Měsíce se v této lunární fázi naskýtá úchvatná podívaná na čtveřici mohutných kráterů Langrenus (s průměrem 132 km), Vendelinus (147 km), Petavius (177 km) a Furnerius (125 km). Představme si tentokrát největší z nich – Petavius, pojmenovaný po Denisovi Pétauovi (21. 8. 1583 – 11. 12. 1652), francouzském historikovi a teologovi, zvaném též Dionysius Petavius.
Při pozorování difúzních mlhovin hraje kromě atmosférických podmínek velkou roli také individuální dispozice pozorovatele. Někdo slabé mlhavé objekty (obvykle v bohatém hvězdném poli) vidí, jiný ne a někdo zkrátka potřebuje silnější vjem, aby uvěřil, že je mlhovina reálná. I když se kvalita oblohy stále zhoršuje, úspěšných pozorování mlhovin spíše přibývá, a to díky stále většímu rozšíření mlhovinových filtrů, především typu UHC a OIII, s nimiž se řada mlhovin doslova vynoří z ničeho ve srovnání s pohledem bez filtru. Mlhovin, které nejsou příliš známé, ale na běžné venkovské obloze jsou s relativně běžným dalekohledem (o průměru někdy od 15, jindy spíše od 25 cm) a s filtrem poměrně snadno pozorovatelné, je nejvíc právě v letní Mléčné dráze.
Kometa C/2009 R1 (McNaught) by měla být koncem června viditelná prostým okem, podle optimistických odhadů dosáhne až 2. velikosti! Bude se přitom pohybovat nízko nad severním obzorem, než začátkem července zcela zmizí v záři Slunce.
Petr Horálek (*1986) Petr Horálek, rodák z Pardubic, dnes působící na tamní hvězdárně, je trochu netradiční astrofotograf. Většinou vlastně spíše než filmem, vývojkou či digitálním čipem vládne ostře ořezanou tužkou a barvami. Podíváme-li se však na jeho kresby komet, planet, galaxií, hvězdokup, zatmění a mnoha dalších, kresebně až neuvěřitelně obtížných objektů na obloze, váháme mnohdy nad jejich skutečným původem. Je to kresba, nebo již fotografie
Jizerská oblast tmavé oblohy zahrnuje horní hraniční část údolí Jizery a údolí Jizerky. Obě údolí tvoří jedno z nejkrásnějších míst v Jizerských horách. Mezi mírnými lesnatými kopečky meandrují rozsáhlými rašeliništi a loukami dvě horské řeky. Když jdeme touto nevšední horskou krajinou, podnikáme zároveň cestu na daleký sever. Když se například postavíme nad Jizerou na horskou louku Hala Izerska, před námi se rozprostírá pohled typický pro severní Skandinávii. A když se snese bezmračná noc, Jizerské hory nám odhalují ještě jeden svůj poklad – nebe poseté hvězdami.
Relativně dlouhý přelom slunečních cyklů 23 a 24 se zdá být u konce. Měsíční relativní číslo dosáhlo na své dno na přelomu července a srpna 2009, kdy nebyla v období od 11. 7. 2009 do 30. 8. 2009 spatřena ve fotosféře jediná sluneční skvrna. Sluneční aktivita v současnosti pomalu narůstá v souladu s pomalým nástupem 24. cyklu. V druhém pololetí roku 2009 bylo katalogizováno 16 nových aktivních oblastí, což sice ve srovnání s počtem 14 v prvním pololetí 2009 nevypadá jako příliš velký rozdíl, ale průměrná plocha aktivní oblasti vzrostla v pololetí druhém oproti předešlým šesti měsícům sedmkrát.
I při sebevětší péči o své přístroje je každý astronom dříve či později postaven před otázku, zda se pustit do čištění své optiky vlastními silami či zda se obrátit na specializovanou firmu. V tomto seriálu se postupně seznámíte se základními pravidly čištění optiky i některými specifiky různých konstrukcí (refraktory, zrcadlové soustavy, katadioptrické systémy atd.). Cílem pak je zbavit zejména začínající astronomy strachu z údržby a umožnit jim tak činit alespoň základní kroky sami.
Ačkoli se to zdá jako paradox, tak to nejzajímavější z vesmíru je lidským očím skryto. Lidské oko dovede zaregistrovat a mozek interpretovat jen velmi úzké pásmo vlnových délek. Astrofyzikální děje ve vesmíru o sobě však dávají vědět ve všech spektrálních oborech. Mezihvězdný prach a chladné objekty jsou ve viditelném oboru spektra obtížně pozorovatelné, kvůli své teplotě září především na infračervených vlnových délkách. Infračervené záření téměř neproniká zemskou atmosférou, neboť je pohlcováno molekulami vody, za kvalitními pozorováními se tedy musíme vydat na oběžnou dráhu.
Hubbleův kosmický dalekohled (HST) oslavil 24. dubna 2010 dvacet let od svého vypuštění. Za tu dobu pořídil nepřeberné množství vědecky nesmírně cenných měření. Astronomové z celého světa publikovali v recenzovaných časopisech přes osm tisíc vědeckých článků, založených na měření z HST, které byly mnohokrát citovány jinými pracemi. Očekává se, že HST bude sloužit až do roku 2014.
Text knihy bude jistě srozumitelný i naprostému začátečníkovi, alespoň pár nových historických či personálních střípků tu však najde i velmi sečtělý astronom. Jako zcela úvodní text o astronomii knihu ale doporučit nelze, na to je příliš roztříštěná a příliš rychle skáče z tématu na téma.
Rok 2009 byl rokem, kdy se připomínalo již 40 let od prvního přistání člověka na Měsíci. V této souvislosti se na trhu objevila také zajímavá kniha od českého předního odborníka na kosmonautiku Antonína Vítka. Přitom téma knihy není ve spojení s autorem náhodné, v roce 1969 totiž spolukomentoval přistání prvních lidí na Měsíci.
Na konci dubna proběhla médii zpráva o tom, že chystaný evropský obří dalekohled (pod zkratkou E-ELT se skrývá European Extremely Large Telescope) se bude stavět v Chile, konkrétně na místě zvaném Cerro Armazones. Na toto rozhodnutí již řadu měsíců čekalo pokračování příprav výstavby dalekohledu s extrémními vlastnostmi. Primární zrcadlo bude mít průměr 42 m, což v době stavby (a pravděpodobně i nějaký čas po ní) bude představovat světové prvenství.
Ve čtvrtek 11. února 2010 získali sluneční fyzikové nového pomocníka. Na oběžnou dráhu byla úspěšně vypuštěna Solar Dynamics Observatory (SDO) vybavená vylepšenými nástupci některých přístrojů, s nimiž operuje dnes již legendární Solar and Heliospheric Observatory (SOHO).
Ontario Lacus je jedním z více než 400 jezer pozorovaných na Titanu s rozměry 200 × 70 km, které bylo poprvé pozorováno v blízké infračervené oblasti přístroji na palubě Cassini. Již dřívější pozorování naznačovala změny ve výšce hladiny zmíněného jezera.
I přes určité technické problémy probíhá mise družice CoRoT (což je akronym z COnvection ROtation and planetary Transits) velmi úspěšně. Důkazem je nejenom to, že původně dvouapůlroční mise od prosince 2006 byla prodloužena až do roku 2013, ale i devět nově objevených exoplanet. CoRoT má za úkol pozorovat souvislé fotometrické řady až dvanácti tisíc hvězd.
U skvrn na povrchu jiných hvězd ještě zůstaneme. Betelgeuse, jeden z kandidátů na supernovu, má pro stelárního astronoma mnoho výhod. Jde o červeného veleobra ležícího relativně blízko (přibližně 200 parseků), což implikuje poměrně velký zdánlivý rozměr přibližně padesát tisícin úhlové vteřiny.
Před půlnocí 28. února osvětlil oblohu nad střední oblohou bolid, jehož jasnost byla díky radiometrickým senzorům určena na přibližně –20 mag. Kvůli špatnému počasí jej nezachytila žádná ze sítě profesionálních kamer, k výpočtu dráhy tělesa v atmosféře tak posloužily záběry ze dvou soukromých bezpečnostních kamer v Maďarsku, z nichž se podařilo určit dráhu tělesa v atmosféře.
7., 10. a 13. března proletěla evropská sonda Mars Express v blízkosti Marsova měsíce Phobosu a pořídila podrobné snímky s rozlišením 4,4 km na pixel. Součástí projektu je i hledání vhodného přistávacího místa pro ruskou sondu Phobos-Grunt, která by se k Phobosu měla vydat už příští rok.
Když v roce 1667 popsal Geminario Montanari Algol v souhvězdí Persea jako vůbec první proměnnou hvězdu, a když roku 1783 John Goodricke rozpoznal, že se jedná o zákrytovou proměnnou, jistě ani jeden z nich netušil, že ještě ve 21. století bude tato spektroskopická dvojhvězda intenzivně poutat pozornost astronomů.
V astronomii je dobrým zvykem objekty nebo jevy katalogizovat. Každý milec hvězdné oblohy je detailně seznámen s Messierovým katalogem a New General Catalogue i jeho doplňkem Index Catalogue. Existuje nepřeberné množství katalogů shromažďujících údaje o jednotlivých hvězdách. Sluneční fyzikové mají svůj katalog pozorovaných aktivních oblastí.