editorial – články – receze – novinky
Vážení čtenáři! Když jsem byl malý, někdy na samém začátku základní školy, vymyslel jsem teorii vel-kého třesku. Tedy, nejsem si tím teď už tak docela jist, spíš mi asi někdo řekl, že vesmír vznikl velkým třeskem, a já si pod tím snažil něco představit. Ale pamatuji si, že jsem měl takový krásný malý sešitek, do kterého jsem si kreslil jakýsi komiks, jak ten velký třesk asi probíhal.
Kosmologie vysvětluje vznik a následný vývoj vesmíru pomocí teorie velkého třesku. Vesmír měl být původně vyplněn velmi žhavou ionizovanou hmotou - plazmou, která díky rozpínání prostoru chladla, až se stala průhledňou pro elektromagnetické záření. Jednotlivé fotony od té chvíle putují nerušeně vesmírehx a jako pozůstatky (relikty) rané epochy vesmírného vývoje přinášejí jedinečné informace z doby, kdy ještě neexistovaly hvězdy ani galaxie.
Standardní kosmologický model tvrdí, že, když byl vesmír starý asi 10 sekund, začala éra záření, jež trvala bezmála 400 tisíc roků. V této éře intenzívně interagovaly fotony s volnými elektrony, takže vesmír byl vcelku mimořádně jasný, protože byl i nepředstavitelně žhavý - na počátku éry záření dosahovala jeho průměrná teplota 5xl09K a ještě na jeho konci činila 3x10\'K, tj. vesmír stále ještě světle červeně žhnul a současně byl vinou volných elektronů neprůhledný.
Od konce šedesátých let minulého století si astronomové a astrofyzici lámou hlavu. Americké špionážní družice Vela svými bedlivými čidly střežící dodržování zákazu testování jaderných zbraní v atmosféře narazily 2. července 1967 nad dnes již bývalým Sovětským svazem na krátké spršky vysokoenergetických fotonů. Ty záblesky však k údivu všech nepřicházely z Ruska, ale z vesmíru.
Kdesi jsem si přečetl, že astronomové jsou největšími darmožrouty a budižkničemy mezi všemi povoláními. Jsou placeni za to, aby studovali pěkně celý vesmír a oni - lenoši - dělají zatím jen sotva jediné procento z jim zadané práce. Inu, něco pravdy na tom je, ale podrobnější pohled na věc by asi neuškodil.
Stalo se dobrým zvykem, že články této rubriky respektují tematické zaměření jednotlivých čísel a snaží se poskytnout čtenářům návod, jak nalézt na Internetu informace, které se k danému tématu vztahují. Ani tentokrát nepsané pravidlo neporušíme a nabídneme čtenářům krátkou exkurzi po kosmologických webech a s kosmologií souvisejících stránkách.
V minulém dílu jsme si přiblížili svět těsných rentgenových dvojhvězd, v nichž zhroucená hvězda přetahuje svým gravitačním působením hmotu z druhé složky a akrecí z ní doluje uloženou energii. Řekli jsme si také o modulaci uvolňovaného záření na charakteristických frekvencích a v tomto pokračování se podíváme, jak se •toho dá prakticky využít.
Naše znalosti o vesmíru se podobají obrovské skládačce - dílek po dílku ji rozšiřujeme, sledujeme jednotlivé linie, snažíme se ve zmatku droboučkých kostiček najít řád a pravidla, snažíme se postupně rozpoznat, jaký obrázek naše mozaika vlastně tvoří. Někdy ale skládáme marně, ukáže se, že i po dlouhé a pečlivé práci nám dílky do sebe přestanou zapadat, části obrazu na sebe nenavazují a my musíme část našeho obrazu rozmetat a pustit se do velikého díla poznání nanovo.
Když se řekne přehlídka, většině lidí se vybaví buď rázný pochod vojáků za zvuků dechovky, nebo dlouhonohé slečny procházející se po dlouhém mole a předvádějící poslední výstřelky módy. Ani jednu z těchto přehlídek však na mysli nemáme. Přesnější termín pro to, čemu budeme v tomto článku říkat přehlídka, zní přehlídka oblohy (angl. sky-surveý}. Co to jsou přehlídky?
Minulé století je po právu označováno za průlomové pro řadu vědních oborů a astronomie rozhodně nezůstává pozadu. Zatímco kolem proběhla první i druhá světová válka, zjevilo se a opět zaniklo několik režimů diktatury, nebo se třeba radikálně změnila tvář olympijských her, astronomický svět objevoval pulzary, kva-sary, daleké sluneční soustavy nebo černé díry.
Máte zájem o kosmologii nebo se prostě jen chcete něco dozvědět o současné představě o vesmíru a to poutavou a na-pínavou četbou? Jestliže ano, pak nevá-hejte a chopte se knihy Johna Gribbina a nenechte se odradit její tloušťkou. Autor je vynikající popularizátor vědy a skvělý vypravěč (u nás vyšly např. knihy „Pátrání po Schrodingerově kočce\" - Columbus, Praha 1998, „Schródingerova koťata\" - Columbus, Praha 2001, „Vesmír\" - Universum, Praha 2003).