Astropis s/2005

editorialčlánkyrecezenovinky


[editorial] Editorial Speciál 2005

ročník:
2005
číslo:
s
stránka:
5
autor:
Vladimír Kopecký Jr.

Vážení čtenáři, toto číslo jsme se rozhodli (tedy lépe řečeno, moji kolegové se rozhodli) věnovat fyzice hvězd – vpravdě královskému oboru astronomie. Žel, neoplývám v tomto koutě přírodních věd přehnanými vědomostmi, a tak nemohu nabídnout duchaplnou úvahu nad fyzikální zapeklitostí oněch jasných teček, které vídáme v noci na obloze a před nimiž stojíme v němém úžasu.


Rozhovor se skutečnou hvězdou

ročník:
2005
číslo:
s
stránka:
6–11
autor:
Michael Prouza

V posledních letech jsme přesyceni rozhovory a skandálními odhaleními ze života nejrůznějších hvězd, hvězdiček a nejčastěji snad rychlokvašných pseudohvězd. Jen tu a tam se objeví rozhovor s někým opravdu moudrým a zkušeným, který už skutečně něco zažil a pamatuje. Ale rozhovor se skutečnou hvězdou, která už má za sebou plodný, stovky miliónů let dlouhý život a podobnou nesmírnost let ještě před sebou? Věřím, že takový rozhovor jste ještě nečetli. A proto si vám jej v tomto Astropisu Speciálu dovolujeme předložit. Svoje svolení ke zveřejnění povídání nám dala oblíbená a význačná spektroskopická dvojhvězda, Mizar A, přezdívaná též pozemskými astronomy jako zeta UMa A anebo třebas HD 116 656.

Bílí trpaslíci, neutronové a kvarkové hvězdy

ročník:
2005
číslo:
s
stránka:
12–15
autor:
Petr Kulhánek

Osudy hvězd jsou různé. Některé ukončí svou životní dráhu jako bílí trpaslíci, jiné jako neutro - nové hvězdy a některé snad jako hvězdy kvarkové. Pokud gravitace převládne, stane se hvězda černou dírou. Hvězdný domov důchodců však rozhodně není poklidnou epizodou životního osudu hvězdy, jak by se mohlo zdát.

Nepostradatelné supernovy

ročník:
2005
číslo:
s
stránka:
16–20
autor:
Jiří Grygar

Řekněme, že je vlahý srpnový večer, Měsíc je v novu a vy se rozhodnete podívat se na noční oblohu daleko od městských světel, abyste si po delší době vychutnali zážitek z třpytících se hvězd či Mléčné dráhy a uviděli i nějakou tu Perseidu. K vašemu překvapení se však nestmívá; jihovýchodní obzor je pozoruhodně jasný a najednou tam v souhvězdí Vodnáře spatříte vycházející oslepující bodový zdroj možná pětsetkrát jasnější než Měsíc v úplňku. Připadá vám to absurdní? Ne tak docela. Stačí, aby v naší Galaxii vzplanula supernova třídy Ia v nominální vzdálenosti 10 pc od Země, takže její pozorovaná jasnost bude rovná absolutní hvězdné velikosti supernov v maximu jasnosti, tj. -19,6 mag.

PLAKÁT: Průřez hvězdou slunečního typu

ročník:
2005
číslo:
s
stránka:
21
autor:
Jan Verfl, David Ondřich

Průřez hvězdou slunečního typu Jádro: uprostřed hvězdy je dostatečná teplota a tlak pro průběh termonukleárních reakcí, kdy slučováním lehčích atomových jader vznikají těžší, přičemž se uvolňuje velké množství energie. V závislosti na podmínkách může probíhat celá řada jaderných reakcí – u hvězdy sluneční velikosti na hlavní posloupnosti převládá tzv. p-p řetězec, kdy se postupným slučováním jader vodíku (tedy vlastně protonů, odtud p-p jako protonprotonový) vytváří jádro hélia 4.

PLAKÁT: Hertzsprung-Russellův diagram

ročník:
2005
číslo:
s
stránka:
22
autor:
Jan Verfl

Zrození hvězdy: zelenošedá stužka znázorňuje cestu Slunce (a tedy mírně nadprůměrné hvězdy) diagramem. Část mezihvězdného plynu se vlivem vnějšího impulsu (výbuch supernovy, setkání s jinou mlhovinu atd.) začne gravitačně smršťovat a postupným zahříváním se řádově za stovky tisíc let zformuje protohvězda. Ta se po desítkách milionů let proměnnosti usadí na svém místě na hlavní posloupnosti.

PLAKÁT: Vývoj Slunce v čase

ročník:
2005
číslo:
s
stránka:
24
autor:
Jan Verfl

Na počátku Slunce i sluneční soustavy byla rotující mlhovina. V její vnitřní části zářilo ještě chladné (a tudíž červené) smršťující se protoslunce, okolo se formovaly stavební kameny budoucích planet. Země jako taková ještě neexistovala.

Vznik hvězd

ročník:
2005
číslo:
s
stránka:
25–27
autor:
Radomír Šmída

Odpradávna pozorujeme na noční obloze svit hvězd porůznu rozprostřených v naší Galaxii. Vidíme je díky světlu, které vysílají do svého jinak temného okolí. Právě vyřešení otázky vyzařování hvězd vede k závěru, že hvězdy nemohou být neměnné – nejsou stálicemi v plném smyslu slova. Modely hvězdného nitra vysvětlující záření hvězd sice předpokládají dlouhodobou stabilitu hvězdné plazmy po dobu mnoha miliard let – velikost a teplota hvězd nijak dramaticky nekolísají – ale tyto procesy nemohou fungovat věčně. Je to analogie kamen naplněných uhlím, oheň v nich může hořet velmi dlouho a udržovat tak stálou teplotu. Množství paliva však není nekonečné a oheň nevyhnutelně za určitou dobu dohoří. Plameny uhasnou a teplo linoucí se z kamen začne zeslabovat.

Třídíme... ...proměnné hvězdy

ročník:
2005
číslo:
s
stránka:
28–31
autor:
David Ondřich

Po tisíciletí si lidé mysleli, že hvězdy jsou absolutní stálice, tedy že se nemění ani v prostoru, ani v čase. Teprve v posledních několika staletích se ukázalo, že to ani v nejmenším není pravda, že se všechny hvězdy pohybují v prostoru a že se všechny hvězdy mění i v čase. Dokonce se ukázalo, že zkoumáním právě těch hvězd, které se v čase nějak výrazně mění, se můžeme dozvědět velmi mnoho také o těch, které nám i dnes připadají „stálé“.

Magnetická pole na Slunci

ročník:
2005
číslo:
s
stránka:
32–35
autor:
Michal Sobotka

Kdyby naše Slunce nemělo magnetické pole, bylo by klidnou a dosti nudnou hvězdou. Až by jednou astrofyzikové podrobně poznali vnitřní zdroje jeho energie a vyřešili problém chybějících neutrin, asi by se o ně brzy přestali zajímat. Avšak tvář Slunce (obr. 1) bývá často pokryta temnými skvrnami, rozbrázděna filamenty a protuberancemi, poznamenána fakulovými poli a rozbouřena erupcemi a výrony koronální hmoty. Tyto jevy se soustřeďují do tzv. aktivních oblastí. To vše nazýváme sluneční aktivitou a to vše je tady díky magnetickým polím.

Hvězdná aktivita

ročník:
2005
číslo:
s
stránka:
36–40
autor:
Michal Švanda

Dnes si již nikdo nemyslí, že je Slunce ve vesmíru něčím výjimečným. Naše Slunce je hvězdou spektrální třídy G2 nacházející se na hlavní posloupnosti Hertzsprungova-Russelova dia - gramu a platí pro ni stejné fyzikální zákony jako pro tisíce dalších hvězd. Srovnávat můžeme i naopak – jevy pozorované na Slunci je možné detekovat i u mnohých jiných hvězd.