editorial – články – receze – novinky
Vážení čtenáři, tak nám skončilo léto, citelně se ochladilo a skoro se zdá, jako by se člověku až zastesklo po letních nesnesitelných vedrech. Z letošního léta nám však přeci jenom něco zůstalo – jak praví Camille Flammarion ve své Populární astronomii: „Jeho světlo jest červenavé, žhnoucí jako plamen a vzbuzuje představu ohně.“
V září 2003 jsme podnikli astronomickou expedici do Paraguaje, Argentiny a Chile. První týden jsme pobývali v Paraguaji na Národní univerzitě v Asuncionu (Universidad Nacional de Asunción), která vlastní menší hvězdárnu. Náš program byl zaplněn mnoha recepcemi, přednáškami a vědeckými diskuzemi. V Asunciónu je také malé soukromé planetárium, přístav a z astronomického hlediska nepodstatný prezidentský palác a sídlo vlády.
Vzdálenosti mezi hvězdami jsou zpravidla obrovské, a tak donedávna zůstávalo naše Slunce jedinou hvězdou, u které jsme mohli přímo spatřit její tvar. Všechny ostatní hvězdy jsou od sluneční soustavy tak daleko, že je i v nejsilnějších dalekohledech vidíme pouze jako jasné body. Vidina vybudování dalekohledů s řádově větším průměrem hlavního zrcadla, které by aspoň blízké hvězdy jako kotoučky uvidět umožnily, byla a je příliš vzdálená, a tak hledali astronomové jiné způsoby, jak povrch hvězd aspoň částečně „zviditelnit“.
Průběh jedenáctiletých cyklů sluneční činnosti znázorňujeme nejlépe křivkami relativních čísel Ri. Křivka vytvořená z měsíčních průměrů je však ovlivněna krátkodobějšími výkyvy sluneční aktivity. Mnohem plynulejší průběh mají křivky vyrovnaných měsíčních relativních čísel RV, která jsou vytvářena průměrem z 13 měsíčních hodnot pozorovaných relativních čísel, do kterého vstupuje první a poslední měsíc poloviční vahou. Proto jsou křivky vyrovnaných relativních čísel jakýmsi oficiálním znázorněním průběhu jednotlivých jedenáctiletých cyklů sluneční činnosti, charakterizujícím průběh cyklu, jeho trvání a mohutnost.
Cyklóny na Zemi, Velká rudá skvrna na Jupiteru atd... mají společnou příčinu – rotaci planety kolem vlastní osy. Při popisu zmíněných jevů vůči planetě vysvětlujeme jejich vznik působením Coriolisovy síly. Pomocí této síly můžeme vysvětlit řadu dalších zajímavých jevů – například důkaz rotace Země pomocí Foucaltova kyvadla, pohyb mořských proudů, atd.
Mars přitahuje vědce po celá desetiletí. Vždyť i pouhá možnost existence života na Marsu je neuvěřitelně poutavá. Letošní mimořádné přiblížení Marsu tak vyvolalo vyslání „invazní flotily“ kosmických sond. K Marsu míří nejenom ztracená a znovu nalezená japonská sonda Nozomi, ale i dvě americké sondy s marťanskými vozítky na palubě. Na Mars se také vydala evropská sonda Mars Express s výsadkovým modulem Beagle 2, který by měl hledat stopy života. Ještě nikdy v minulosti nemířilo tolik kosmických plavidel najednou k jednomu cíli. Na následujících stránkách se vám proto pokusím jednotlivé mise představit a ukázat jejich význam pro hledání života ve vesmíru.
Přestože by se mohlo zdát, že rok 2003 toho nabídl již víc než dost, ani podzimní obloha nebude zdaleka nudná. Kromě meteorických rojů Orionid, Leonid a Geminid, o nichž pojednává vždy příslušná bublinka, bude asi největším lákadlem zatmění Měsíce 9. listopadu ráno.
Řádka tří jasných hvězd na jedné straně doplněná Algolem a Mirfakem z Persea a na druhé Pegasovým čtvercem sice patří mezi nejnápadnější orientační útvary na obloze, ale bájnou krásku se mi v nich (ani za pomoci kresby sloužící za tradiční podklad mapky) vidět nedaří. Ať už tento problém sdílíte či ne, doufám, že se vám podaří uvidět alespoň některé z mnoha pozoruhodných objektů, které se nacházejí v tomto souhvězdí a jeho blízkém okolí.
Při pohledu na objekty, kde se právě teď rodí nové hvězdy a jsou tedy obřími vesmírnými porodnicemi, má jistě většina pozorovatelů zvláštní pocity. Dívají se na na první pohled nenápadná mračna plynu, která přitom dávají život stovkám a tisícům potenciálních hvězdých soustav, jako je naše sluneční soustava. Většina z oblastí tvorby hvězd, kterou pozorují astronomové amatéři, patří do naší galaxie. Dobře viditelné oblasti tvorby hvězd ovšem můžeme najít i u našich sousedů.
Dříve si lidé dělali skici oblíbených míst, aby si uchovali vzpomínky, nebo kreslili portréty svých bližních a přátel. To vše se po vynálezu fotografe stalo doménou jen několika málo jedinců. Na kreslení se začalo pohlížet jako na činnost, která vyžaduje nějaké nadání. Ve skutečnosti však stačí mít motivaci a pilně trénovat.
Zatímco běžný člověk se během letních měsíců uchyluje nejčastěji k moři, astronom obvykle vyhledává stinné místo někde v lese a na kopci, nejlépe poblíž některé z hvězdáren, kde se může plně oddávat pozorování ať už pro radost, poučení či amatérskou vědu. O několika akcích, které mu to umožňují, navíc ve společnosti lidí podobného zrna, si můžete přečíst v následujících (lehce propagačních) příspěvcích, o něž jsme požádali jejich organizátory. Nejde však (z prostorových důvodů) zdaleka o kompletní výčet expedic, jen o malou ukázku pestrých možností v této oblasti.
Mohlo by to začínat jako pohádka: Na samém druhém konci světa je podivuhodné a tajemné souostroví, na které první člověk poprvé pronikl před necelou tisícovkou let. A vypadá to jako pohádka: Jeden ze dvou hlavních ostrovů, ten severní, je plný sopek, bublajícího bahna a teplých pramenů. Přes celý ostrov jižní se zase táhne divukrásné pohoří se zasněženými vrcholky jako s řadou perel. Ano, mluvíme o Novém Zélandu a o jeho pozoruhodné přírodě. Neméně pozoruhodní jsou i jeho původní obyvatelé – Maorové. I když původní je zde možná poněkud silné slovo, vždyť Maorové předstihli Evropany jen o pár set let. Přesto však vytvořili zcela osobitou kulturní tradici, krásné legendy, které neobvyklým způsobem popisují i to, co vidíme na obloze. Pojďme si vyprávět o maorském pohledu na hvězdné nebe, o maorských souhvězdích...
V letošním Astropise Speciál, který vyšel u příležitosti jubilejního desátého ročníku našeho časopisu, jsme vyhlásili Velkou letní soutěž o dalekohled Vixen od firmy Matoušek dalekohledy a další ceny. Své hlasy do 31. srpna (resp. 30. září v případě elektronické hlasování na našich www stránkách www.astropis.cz) odevzdalo celkem 243 čtenářů; jeden hlas byl ovšem označen za neplatný (nebyly uvedeny požadované informace o soutěžícím). Na všech deset otázek správně (viz protější stranu) odpovědělo dohromady 106 soutěžících, tedy téměř každá druhá odpověď byla správná.
Letos se v pořadí již pátým novodobým „nušlistou“, jak dr. Grygar vtipně pojmenovává laureáty nejvyššího ocenění České astronomické společnosti, stal doc. RNDr. Josip Kleczek, DrSc. (nar.1923 v Jugoslávii) z Astronomického ústavu Akademie věd České republiky.
Říkat, že je populárně naučná kniha úžasná, je možná nepatřičné, ale co naplat, když ona opravdu je!
Nakladatelství Fragment připravilo dětem v edici „Studio sovička“ na první pohled velice pěknou knížku o vesmíru.
To, že nejvzdálenější planeta Sluneční soustavy má atmosféru tvořenou převážně dusíkem, se již ví od roku 1988, ale šance studovat tuto atmosféru se naskýtá pouze tehdy, když Pluto zakrývá nějakou hvězdu – což není příliš častý úkaz.
Posledních pět let mnoho fyziků doufalo, že drobná trhlinka v Einsteinově speciální teorii relativity odhalí, že čas a prostor není na nejmenších škálách hladký, ale naopak neurčitý a pěnovitý.
Červí díry jsou známou součástí sci-fi románů, kde umožňují kosmickým lodím během okamžiku cestovat přes rozlehlé dálavy vesmíru. Tento druh „kosmického metra“ funguje tak, že černé díry přemosťují velmi vzdálená místa ve vesmíru – vstoupíte do jedné a okamžitě se ocitnete v druhé na opačném konci vesmíru.
Na Mezinárodním zasedání Astronomické unie v Sydney bylo oznámeno rozřešení pradávné hádanky mezigalaktického prostoru. Celá desetiletí astronomové detekovali rozptýlené záření z intergalaktického prostoru, ale jejich přístroje nebyly dost výkonné, aby rozlišily od jakého typu objektu záření pochází.
Laboratoř tryskových pohonů v americké Pasadeně pojmenovala sedm asteroidů po členech posádky raketoplánu Columbia, kteří tragicky zahynuli při návratu raketoplánu do atmosféry 1. února 2003.
Astronomům se podařilo vyřešit jednu z největších záhad posledních desetiletí, a to původ gama záblesků.
Více než 200 předních astronomů se v srpnu sešlo ve Washingtonu DC, aby rozhodli o osudu již 13 let starého Hubbleova kosmického teleskopu (HST).
Dr. Sigurdsson se svým týmem narazil na pozoruhodný objev, když studoval kulovou hvězdokupu M4 – 12,7 miliardy let staré kompaktní uskupení miliónů hvězd, které jsou extrémně chudé na těžké prvky (obsahují asi 1/30 kovů ve srovnání se Sluncem).