editorial – články – receze – novinky
Vážení čtenáři, tímto číslem se uzavírá devátý ročník Astropisu a my tak pomalu vstupujeme do jubilejního desátého ročníku. Celkem úctyhodná doba trvání, pokud uvážíme, že časopis vydává skupina amatérských nadšenců, kterým se po tak dlouhou dobu daří držet v chodu renomovaný časopis popularizující vědu – není-liž pravda?
Po devíti letech byla letos v říjnu opět udělena Nobelova cena za fyziku za objevy spadající do hájemství astronomie a astrofyziky. Dle oficiálního sdělení Nobelovy nadace, která ceny uděluje, získali po čtvrtině ceny Raymond Davis, Jr. a Masatoši Košiba za „průkopnické příspěvky k astrofyzice, zvláště pak za detekci kosmických neutrin“, druhá polovina ceny připadla Riccardu Giaconnimu za „průkopnické příspěvky k astrofyzice, které vedly k objevu kosmických zdrojů rentgenového záření“.
Astronomie jako teoretická a praktická věda měla ve středověké arabské vědě a kultuře po dlouhá století velký význam. Zprvu v prostředí blízkého Východu, později na Iberském poloostrově, kde s využitím výsledků řeckého, indického a perského dědictví dosáhla v podmínkách podpory ze strany tehdejších vládců al-Andalúsu a zájmu západoevropských vzdělanců nebývalého rozkvětu. Velký význam měl v pozdním středověku přenos arabské vzdělanosti pro rozvoj věd v renesanční Evropě.
V předešlém díle jste měli možnost přečíst si o struktuře GPS.Americký navigační systém však není na světě samojediný.Příbuzného má v ruském GLONASSu.V mnoha věcech jsou si oba satelitní systémy podobné, v některých jsou však natolik rozdílné, že i dnes jsou problémy s jejich případným vzájemným sladěním.Avšak nejprve je nutno dokončit,co bylo minule „nakousnuto “, tedy co vlastně družice GPS vysílají.
„Po letním slunovratu se nám na severní polokouli dny zkracují a noci prodlužují – každým dnem Slunce zapadá dříve a vychází později, a tak je tomu až do zimního slunovratu.“
Když roku 1610 Galileo objevil velké měsíce Jupitera, jistě netušil, o jak nádherný a úžasný svět jde. Poté co jsme prostřednictvím sondy Voyager 2 získali první detailní snímky měsíce Europy, bylo jasné, že půjde o zvláštní ledový svět. Avšak teprve pozorování ze sondy Galileo nám umožňují jeho bližší poznávání – ukazují nám novou, dosud neznámou tvář Europy.
Na noční obloze nelze přehlédnout asi nejvýraznější souhvězdí vůbec – bájného lovce Oriona. Vjeho rameni „vlevo nahoře“ září červená hvězda Betelgeuse, na opačné straně „vpravo dole“ v lovcově noze namodralý Rigel. Charakteristikou souhvězdí je Orionův pás tvořený třemi zhruba stejně jasnými hvězdami v řadě za sebou. Pod pásem v „meči“ Oriona se nachází nejjasnější mlhovina celé oblohy – M 42 (Velká mlhovina v Orionu); její krása vyniká už v malém dalekohledu.
„Zlatou branou ekliptiky“ bývá nazýván její úsek mezi Hyádami a Plejádami v Býku – touto branou musí projít každá planeta i Měsíc, než může vstoupit na zimní oblohu. Díky unikátní poloze dvou velmi blízkých hvězdokup (a také dalších objektů) v oblasti, jíž procházejí dráhy těles sluneční soustavy, můžeme v tomto souhvězdí často sledovat jejich zajímavá seskupení s planetami, ba dokonce někdy i bohaté „spršky“ zákrytů hvězd Měsícem. I samy o sobě však mnohé deep-sky objekty v Býku stojí za pozornost.
Asi nejznámějším zbytkem supernovy, který můžeme pozorovat na severní hvězdné obloze, je mlhovina s messierovským číslem 1, známá jako Krabí mlhovina. A to nejen proto, že je viditelná i malými dalekohledy, ale také proto, že se jí podařilo ztotožnit s výbuchem supernovy, který pozorovali čínští astronomové v roce 1054. Mnohem skromnější musí být jiný zbytek supernovy v nedalekých Blížencích. Nemá prestižní katalogové číslo, nelze ho ani spojit ani s žádným slavným výbuchem supernovy. Přesto na něm můžeme nalézt ledacos zajímavého.
Počasí – bezpochyby důležité, obzvláště pro astronoma. Dá se předpokládat, že snad neexistuje pozorovatel oblohy, který by se předtím nesnažil zjistit, zda mu pozorování budou rušit vlivy, které s sebou vlhkost a jiné jevy v atmosféře přinášejí. Počasí však přináší i řadu pozorování zajímavých a což teprve počasí vesmírné. Zaměřme se nyní na zdroje, které přináší internet, protože je v tomto ohledu nejvhodnějším zdrojem dat. Hledat budeme předpovědi, záběry z družic a jejich animace, snímky radarů, zabývat se budeme také numerickými předpovědními modely a nahlédneme i na stránky týkající se zajímavých meteorologických jevů. Na závěr se pokusíme poodhalit roušku tajemství počasí vesmírného.
Astronomové na Hvězdárně Kleť, pobočce Hvězdárny a planetária České Budějovice, se věnují výzkumu planetek a komet dlouhodobě. Přesnou CCD astrometrii včetně objevů planetek a komet s kamerou SBIG ST-6 na 0,57 m zrcadlovém dalekohledu zahájil tým J. Tiché v roce 1993. Tento program dosáhl výrazných mezinárodních úspěchů.
Po krátkodobém snížení v měsíci červnu došlo v průběhu července k výraznému zvýšení sluneční aktivity, které trvalo i v měsíci srpnu. Až v měsíci září se sluneční aktivita opět postupně mírně snižovala.
Během „toulek“ po měsíčním povrchu není na škodu pokusit se jej zakreslit. Inspirací mohou být kresby Milana Blažka, na nichž se autor pokusil co nejvěrněji zachytit vzhled měsíčních krajin v dalekohledu. U kresby je vždy uveden čas a místo pořízení, použitý dalekohled, fáze Měsíce („col“ je tzv. colongitudo, tedy 360° mínus délka ranního terminátoru), librace (odchylka středu viditelného kotouče od středu přivrácené strany) v délce (l) a šířce (b), chvění vzduchu (1: fotograficky klidný obraz – 3: citelný neklid s jen občas viditelnými podrobnostmi – 5: silně rozmazaný obraz) a ocenění kvality zákresu (1: maximální pečlivost – 3: přesná kresba až na některé detaily – 5: orientační skica)
Česká astronomická společnost poprvé
ve své historii udělila cenu, která je ure
na k ocenění osobnosti, jenž svým literárním dílem významně přispěla k popularizaci astronomie v České republice.
Prvním laureátem nové ceny Littera
astronomica se stal doc. RNDr. Josip
Kleczek, DrSc., světově uznávaná autorita zejména v oblasti sluneční fyziky.
Už vás někdy napadlo, jaké by to muselo být báječné mít možnost cestovat časem? Koho asi ne – mít možnost vidět věci budoucí a také občas opravit své minulé chyby. Je to ale opravdu možné, nebo je to jen pouhopouhá fikce? J. Richard Gott III., profesor astrofyziky na Princetonské univerzitě v USA, se vás pokusí ve své knize přesvědčit, že to možné je!
Ve strategicky výhodném podzimním (a tedy předvánočním) čase vyšel český překlad nejnovějšího z bestsellerů Stephena Hawkinga. Vesmír v kostce je druhou „plnokrevnou“ Hawkingovou knihou, která vychází v českém překladu.
Hvězdářská ročenka 2003 je již 79. ročníkem této publikační řady a tak ji jistě není třeba našim čtenářům představovat. Stejně jako každý rok zde čtenář nalezne efemeridy Slunce, Měsíce, planetek, planet a jejich měsíců. Nechybí ani velmi užitečný kalendář úkazů, vyhledávací mapky pro Uran, Neptun, Pluto a komety. Velmi zajímavě byla přetvořena část o proměnných hvězdách, která je tentokráte věnována zákrytovým dvojhvězdám.
Soukromá společnost pro výzkum vesmíru TransOrbital, sídlící v La Jolla v Kalifornii, oznámila 22. srpna 2002, že získala povolení pro svoji kosmickou sondu TrailBlazer mapovat měsíční povrch, fotografovat Zemi a umístit časovou schránku na Měsíci. Vzhledem k tomu, že jde o společnost sídlící v USA, musela získat k této misi svolení od vlády Spojených států.
Astronomové Chad Trujillo a Mike Brown z Kalifornského technologického institutu objevili obří asteroid o průměru 1200 km v Kuiperově pásu planetek, který se nachází za drahou Neptuna. Těleso bylo nalezeno na snímku pořízeném 4. června pomocí 1,2 metrového dalekohledu Palomarské observatoře. Asteroid byl pojmenován Quaoar po tvořivém božstvu indiánského kmene, který obýval oblast Los Angeles, kde se nyní nachází Technologický institut. Quaoar je tělesem o polovičním průměru než Pluto a je tedy skoro tak veliký jako jeho měsíc Charon.
Americká NASA vyhlásila, že kosmický dalekohled nové generace ponese jméno Jamese Webba – ředitele NASA v šedesátých letech minulého století, který zodpovídal za úspěšný program výzkumu Měsíce. Náklady na Kosmický dalekohled Jamese Webba se odhadují na 2,8 miliardy dolarů. Teleskop bude vypuštěn do vesmíru roku 2010 a jeho životnost by měla být minimálně pět let.
Již více než šedesát let fyzikové vědí, že zdrojem energie pro hvězdy je termonukleární fůze. V posledním desetiletí však astrofyzikové počali spekulovat o hvězdách, které by mohly být poháněny pouze silnými magnetickými poli – o takzvaných „magnetarech“. Zatímco magnetické pole Země má intenzitu 1 gauss (G), Slunce 10 G a v našich laboratořích jsme schopni vytvořit pole o intenzitách až 10^6 G, magnetary mohou mít pole silnější než 10^14 G.
Sonda Cassini, která je na cestě k planetě Saturn, pořídila v posledním říjnovém týdnu první testovací snímek této planety. Obrázek ukazuje planetu Saturn, která vrhá stín na své prstence a ona nepatrná tečka vlevo nahoře je největší Saturnův měsíc Titan – cíl přistání výsadkového modulu Huygens. (Sestup modulu do husté atmosféry Titanu je plánován na 1. ledna 2005.) Snímek byl pořízen ze vzdálenosti 285 miliónů kilometrů, což je téměř dvojnásobek vzdálenosti mezi Zemí a Sluncem. Sonda Cassini má před sebou
Na to, že občas najdeme na Zemi nějaké meteority pocházející z Měsíce či Marsu, jsme si už zvykli. Momentálně ale vědci začínají uvažovat o kosmických sondách k Měsíci, které by měly na jeho povrchu hledat meteority pocházející ze Země či Venuše.
Doposud jsme pouze předpokládali existenci supermasivní černé díry v centru naší Galaxie na základě analogie s okolními galaxiemi, avšak přímé důkazy o její existenci přinesli vědci teprve v říjnovém čísle časopisu Nature. Skupina evropských vědců využila možností adaptivní optiky u VLT teleskopu (konkrétně u 8 metrového dalekohledu Yepun) na Evropské jižní observatoři k tomu, aby získala kvalitní snímky hvězd v bezprostředním okolí galaktického jádra Mléčné dráhy zvaného Sgr A.
Již více než padesát let astronomové vědí, že prvky těžší než helium vznikají ve hvězdách. Mohou však v naší Galaxii ještě existovat hvězdy, které vznikly nedlouho po velkém třesku a tudíž obsahují minimum kovových prvků?
To, že fundamentální fyzikální konstanty – jako třeba rychlost světla, či Newtonova gravitační konstanta, anebo elementární náboj elektronu – nemusí být ve skutečnosti zcela konstantní, ale mohou se měnit s časem anebo s pozicí ve vesmíru, není žádný nový nápad. Poprvé tuto možnost prověřoval lord Kelvin již v 19. století. O první teoretické zdůvodnění se pak ve třicátých letech 20. století pokusil P. A. M. Dirac, který si povšiml, že poměry různých konstant dávají stejné číslo, a totiž 10^40.