Astropis s/2001

editorialčlánkyrecezenovinky


[editorial] Editorial Speciál 2001

ročník:
2001
číslo:
s
stránka:
5
autor:
Vladimír Kopecký Jr.

Vážení čtenáři, rozhodli jsme se věnovat tento Astropis Speciál sluneční soustavě. Důvodů proto jsme měli hned několik. Jde především o poutavost tématu. Když časopis otevřete na prostředku, zjistíte, že jsme pro vás navíc připravili barevný plakát o planetách sluneční soustavy.


Historie astronomického pozorování planet

ročník:
2001
číslo:
s
stránka:
6–12
autor:
Pavel Příhoda

Ve 4. tisíciletí před naším letopočtem vznikaly ve Starém světě první významné civilizace v povodí velkých vodních toků. Nejprve se zřejmě rozvinuly různé kultury v Mezopotámii kolem řek Eufrat a Tigris, které tehdy ještě ústily samostatně do Perského zálivu. Dostatečně rozvinuté byly již kolem roku 3500 před n. l. Jen o málo později, kolem roku 3200 před n. l., vyrostla další – velmi homogenní, stabilní a dlouhověká – na březích Nilu v Egyptě. V údolí Indu na území dnešního Pákistánu se jako první zrodila harappská kultura kolem roku 2500 před n. l. Konečně v Číně v poříčí Žluté řeky (Chuang - che, Huang - He) můžeme počátek sledovaného fenoménu položit někdy k roku 2000 před n. l. Součástí těchto kultur bylo náboženství a zárodky vědy včetně astronomie. Společně je uvádím zcela záměrně, protože víra se tehdy s vědou prolínala a nebylo možné je od sebe oddělit. Starý Egypt je výrazným příkladem z tohoto rodu.

Transneptunická tělesa aneb pozoruhodný svět za drahou Neptunu

ročník:
2001
číslo:
s
stránka:
13–15
autor:
Jana Tichá

O existenci ledových těles v pásu obepínajícím za drahou Neptunu vnitřní část
sluneční soustavy uvažovali astronomové
okamžitě po objevu Pluta (ne-li dříve).
Už v srpnu 1930 se Frederick C. Leonard
v časopise The Astronomical Society of
the Pacific zmínil o dalších malých tělesech za drahami obřích planet i o tom, že Pluto objevené začátkem roku 1930 může být prvním z mnoha podobných těles.

Ledové měsíce ve sluneční soustavě

ročník:
2001
číslo:
s
stránka:
16–19
autor:
Mojmír Eliáš

K velkým objevům ve sluneční soustavě v posledních desetiletích patří poznání měsíců velkých planet. Již výzkumy prováděné ze Země prokázaly neobvyklé vlastnosti těchto těles. Povahu těchto těles poněkud odkryly průlety sond Pioneer okolo Jupiteru (Pioneer 10 – prosinec 1973 a Pioneer 11 – prosinec 1974) a Saturnu (Pioneer 11 – září 1979). Revoluční poznatky o nich však přinesly až sondy Voyager (Voyager 1: Jupiter – březen 1979; Saturn – listopad 1980) a Voyager 2 (Jupiter – červenec 1979; Saturn – srpen 1981; Uran – leden 1986; Neptun – srpen 1989). Dalším zlomem byla sonda Galileo, která vykonala v Jupiterově soustavě v létech 1996–1997 celkem 11 obletů.

Venuše

ročník:
2001
číslo:
s
stránka:
20–21
autor:
Žofie Sovová

Venuše je po Slunci a Měsíci třetí nejjasnější těleso oblohy. Byla pozorována již v pravěku. Zmínky o ní najdeme i v babylonských záznamech, kde je označována jako Ištar nebo ve starém Řecku, kde měla, stejně jako Merkur, dvě jména. Když pozorovali Řekové Venuši ráno, říkali jí Eosphorus, byla-li spatřena večer, mluvili o Hesperovi. Při pozorování Venuše dalekohledem zjistil Galileo Galilei, že planeta nevypadá jako kotouček, ale podobně jako Měsíc vykazuje fáze. Ty vidí někteří lidé bez použití dalekohledu.

Sluneční soustava v číslech + plakát

ročník:
2001
číslo:
s
stránka:
22–23
autor:
Jan Verfl

V tabulce na následující dvojstraně jsou shrnuty základní údaje o devíti planetách Sluneční soustavy. Přestože jde mnohdy o čísla dosti známá, zaslouží si mnohá z nich krátký komentář.

Merkur

ročník:
2001
číslo:
s
stránka:
24–25
autor:
Žofie Sovová

První záznamy o pozorování Merkura najdeme u starých Sumerů (třetí tisíciletí před naším letopočtem). Pozorovali ho i Řekové. Ti ačkoliv věděli, že Merkur může být pozorován před východem Slunce i po jeho západu, mu dali dvě jména. Objevil-li se Merkur na ranní obloze, nazývali ho Apollo, byl-li pozorován večer, říkali mu Hermes. Název Merkur pochází z římské mytologie, kde představuje posla bohů.

Sondy k planetám - minulé, současné i budoucí

ročník:
2001
číslo:
s
stránka:
26–33
autor:
Jan Verfl

Když si čas od času nostalgicky pročítám své dnes již ošoupané a natrhnuté Sadilovy Planety z roku 1963, vždycky si uvědomím, jak obrovským skokem v lidském poznání byl začátek éry kosmických sond. Představy, které spřádaly největší kapacity tehdejšího astronomického světa za pomocí iluzorních kreseb (díky neklidu atmosféry přes všechny svoje nevýhody na hony překonávajíc rozmazané fotografie) a sporých spektroskopických dat, dostupných jen v té části spektra, které náš vzdušný obal laskavě propustil, se dnes jeví přinejmenším naivní, skutečné znalosti kusé a neúplné.

Historie a současnost nomenklatury ve sluneční soustavě - České nebe nad námi

ročník:
2001
číslo:
s
stránka:
34–42
autor:
Jiří Kubánek, Martin Šolc

Objevování a osidlování nových končin na zeměkouli vedlo naše předky k nutnosti pojmenovat dříve neznámá místa konkrétními jmény. Mnohdy dobyvatelé použili jména, která znali ze Starého světa. Na americkém kontinentu nalezneme například Nový York, Nové Orleans, dvě Córdoby, Sevillu i Prahu. Ve sluneční soustavě neustále poznáváme nepoznané. Sondy přinášejí snímky povrchů kosmických těles, automatické dalekohledy denně objevují nová tělesa. Mají tyto objekty pouhé označení nebo dostávají hned nějaká jména? Jak jména vznikala a jak se dnes navrhují, schvalují a registrují, tomu je věnován následující stručný přehled.