editorial – články – receze – novinky
Vážení čtenáři, rozhodli jsme se věnovat tento Astropis Speciál sluneční soustavě. Důvodů proto jsme měli hned několik. Jde především o poutavost tématu. Když časopis otevřete na prostředku, zjistíte, že jsme pro vás navíc připravili barevný plakát o planetách sluneční soustavy.
Ve 4. tisíciletí před naším letopočtem vznikaly ve Starém světě první významné civilizace v povodí velkých vodních toků. Nejprve se zřejmě rozvinuly různé kultury v Mezopotámii kolem řek Eufrat a Tigris, které tehdy ještě ústily samostatně do Perského zálivu. Dostatečně rozvinuté byly již kolem roku 3500 před n. l. Jen o málo později, kolem roku 3200 před n. l., vyrostla další – velmi homogenní, stabilní a dlouhověká – na březích Nilu v Egyptě. V údolí Indu na území dnešního Pákistánu se jako první zrodila harappská kultura kolem roku 2500 před n. l. Konečně v Číně v poříčí Žluté řeky (Chuang - che, Huang - He) můžeme počátek sledovaného fenoménu položit někdy k roku 2000 před n. l. Součástí těchto kultur bylo náboženství a zárodky vědy včetně astronomie. Společně je uvádím zcela záměrně, protože víra se tehdy s vědou prolínala a nebylo možné je od sebe oddělit. Starý Egypt je výrazným příkladem z tohoto rodu.
O existenci ledových těles v pásu obepínajícím za drahou Neptunu vnitřní část
sluneční soustavy uvažovali astronomové
okamžitě po objevu Pluta (ne-li dříve).
Už v srpnu 1930 se Frederick C. Leonard
v časopise
The Astronomical Society of
the Pacific
zmínil o dalších malých
tělesech za drahami obřích planet i o tom,
že Pluto objevené začátkem roku 1930
může být prvním z mnoha podobných
těles.
K velkým objevům ve sluneční soustavě v posledních desetiletích patří poznání měsíců velkých planet. Již výzkumy prováděné ze Země prokázaly neobvyklé vlastnosti těchto těles. Povahu těchto těles poněkud odkryly průlety sond Pioneer okolo Jupiteru (Pioneer 10 – prosinec 1973 a Pioneer 11 – prosinec 1974) a Saturnu (Pioneer 11 – září 1979). Revoluční poznatky o nich však přinesly až sondy Voyager (Voyager 1: Jupiter – březen 1979; Saturn – listopad 1980) a Voyager 2 (Jupiter – červenec 1979; Saturn – srpen 1981; Uran – leden 1986; Neptun – srpen 1989). Dalším zlomem byla sonda Galileo, která vykonala v Jupiterově soustavě v létech 1996–1997 celkem 11 obletů.
Venuše je po Slunci a Měsíci třetí nejjasnější těleso oblohy. Byla pozorována již v pravěku. Zmínky o ní najdeme i v babylonských záznamech, kde je označována jako Ištar nebo ve starém Řecku, kde měla, stejně jako Merkur, dvě jména. Když pozorovali Řekové Venuši ráno, říkali jí Eosphorus, byla-li spatřena večer, mluvili o Hesperovi. Při pozorování Venuše dalekohledem zjistil Galileo Galilei, že planeta nevypadá jako kotouček, ale podobně jako Měsíc vykazuje fáze. Ty vidí někteří lidé bez použití dalekohledu.
V tabulce na následující dvojstraně jsou shrnuty základní údaje o devíti planetách Sluneční soustavy. Přestože jde mnohdy o čísla dosti známá, zaslouží si mnohá z nich krátký komentář.
První záznamy o pozorování Merkura najdeme u starých Sumerů (třetí tisíciletí před naším letopočtem). Pozorovali ho i Řekové. Ti ačkoliv věděli, že Merkur může být pozorován před východem Slunce i po jeho západu, mu dali dvě jména. Objevil-li se Merkur na ranní obloze, nazývali ho Apollo, byl-li pozorován večer, říkali mu Hermes. Název Merkur pochází z římské mytologie, kde představuje posla bohů.